Sám sebou

3.

Týden se neskutečně vleče.

Škola je nudná, protože prakticky si opakujeme loňskou látku, takže nic zajímavého pod sluncem. Proto si ve vyučování v hlavě pomítám filmy, abych se alespoň nějak zabavil.

Na Dominika, jako spolusedícího jsem si pomalu zvykám.

Jakože ne úplně, ale... trochu.

Od mého úpadku v pondělí s videem, kdy se mi postavil, jen při pohledu na něj, jak boxuje, se snažím na něj nedívat. Když jsem ho totiž další den viděl ve škole, zrudl jsem až na krku a sotva ze sebe dokázal vydolovat slovo „Ahoj". Myslím, že to vyznělo jako „A-j-j-oj".

Jo. Fakt skvělá společnost na pokec. To jsem celý já.

Ale jeho to neodradilo. Spíš naopak. Skoro vždycky, se mě snaží zatáhnou do konverzace, třeba s Beátou, která si zvykla na to, že se o přestávce zadkem uhnízdí na naši lavici a klábosí s ním.

Vyptává se na učitelku Sintovou, naší třídní, která učí češtinu a literaturu. Já ji popsal jedním slovem a tentokrát tak, aby mě mohl slyšet a ne, jen zaslechnout. „Diktátorka" načež se Beáta zasměje a a souhlasí se mnou.

Dál se ptá na dějepis. Beáta mu chvilku nastiňuje situaci a já se raději věnuji svému koženému náramku na levém předloktí. Když padne ticho, zvednu hlavu a Dominik s Beátou na mě zírají. Zrudnu. „Dějepis?" zeptá se mě Dom.

Pokrčím rameny. „Nuda."

Beáta se zakření. „Pozor na něj, sedíš vedle šprta," pronese a já sebou škubnu. Nejsem si jistý, jestli to myslela urážlivě.

Dominik do naší třídy lehce zapadl. Rozumí si snad úplně s každým.

Ale z nějakého mě neznámého důvodu, si každý den přisedne na oběd k naší trojici. Sice toho v jeho společnosti moc nenamluvím, protože mu ještě dostatečně nedůvěřuji a raději mlčím, než abych ze sebe koktal kloudnou větu pět minut.

Nebudu lhát. Moje ego se zvýšilo o několik oktáv výš, zvlášť když za Dominikem přišel Marek, jeden z našich spolužáků, který mě nemůže vystát a zeptal se ho, proč sedí na obědě se mnou a ať si přisedne k nim. Když mi jeho hlas zazněl v uších, podruhé za ten týden sebou mé tělo škublo. Někdy to prostě neovládnu. Reaguji tak automaticky.

Dominik jen pokrčil rameny a pronesl... „Je fajn." Dál to nerozebíral. Prostě... Fajn.

A já se pak na něj dokonce i dokázal podívat a vykouzlit na tváři něco jako úsměv. Možná si to neuvědomuje, ale díky jeho slovům u mě stoupl v ceně a vyšplhal se na žebříček mých oblíbených lidí. A to jich ve svém životě moc nemám.

„Jak se těšíš na tělocvik, Adame?" mrkne na mě Ani při pátečním obědě.

Já jen zasténám a praštím hlavou o stůl. „Jsem nadšený," zahuhlám do stolu, ale vyzní to jako „šem dšný", takže mi nejspíš nerozumí ani slovo.

Někomu, a tím myslím zástupce ředitele, který dělá rozvrhy hodin, přišlo jako dobrý nápad, zakončit týden dvouhodinovkou tělocviku. Tohle mi na vysoké chybět nebude. Tělocvik.

„Copak?" drcne do mě Dominik loktem. „Nemáš rád sport?"

Za ten týden, se mezi námi dost slušně adaptoval. Dokonce i rozumí, mému důvodu raději moc nemluvit. Ví, že koktám a dělá mi problém něco říct. Ne že by neměl trpělivost s mou vadou řeči, ale... já z toho pak akorát chytám paniku.

Zvednu hlavu a zavadím o něj očima. „V-všeobecně sport mám r-rád," ohradím se. A to nekecám. Běhání mě baví. „A-ale tělocvik?" zakroutím hlavou. „K-kdy banda h-hormonálních p-pu-puberťáků, ze sebe snaží v-vydolovat energii. Testosteronem nabití kreténi, kteří se předbíhají, kdo dokáže dostat velký kulatý nesmysl v podobě míče do brány nebo es-estrogenem zblázněný puberťačky v mini kraťáscích na tělocvik, aby se mohly předvádět svým sexy zadkem. Fakt skvěle strávený čas."