Sám sebou

14.

To že jsem několik týdnů vynechal tělocvik, a dokonce se ulil i z práce si vybírá svou daň. A i když mám opět někoho, komu se můžu svěřit se svými problémy, stejně se utrhuju na ostatní, nebo na ně vůbec nemluvím.

Je mi, jako bych měl každou chvíli vybouchnout a víc a víc se uzavírám do sebe a upadám při tom do deprese. Dřív nebo později s tím musím něco udělat, jinak mě to sežere a potom už bude moc pozdě.

„Ahoj," pozdraví mě Dominik a zapluje vedle mě do lavice.

„Čau," zamumlám a dál zírám do sešitu z biologie, Dneska je jeden z těch horších dní.

„Je všechno v pohodě?" zeptá se mě. Už si stačil všimnout, že přestávám být společenský a nechci se s nikým bavit. A on je na tom bohužel nejhůř, protože pro mě je jako první v ráně, na koho se nejčastěji utrhnu.

„Ne, ani ne," zahučím a pořád se na něj nepodívám.

Chvilku je mezi námi ticho. Víc mě teď zajímají poznámky do biologie než cokoli jiného.

„Nechceš to rozvést?" zeptá se.

„Ještě nevím," povzdychnu si.

Naštěstí zazvoní, a učitel Šustek vpluje do třídy. Dneska vypadá, jako by měl chuť někoho zabít.

A taky, že jo.

Hned na začátku si k tabuli vyvolá Beátu. Ta na nás protočí oči a zamíří k němu. Ale moc dlouho se tam neohřeje. Po pěti minutách se zhroutí na svou židli se čtyřkou v kapse.

Mysleli jsme, že už bude klid, ale učitel ještě neskončil a vytáhne si k tabuli dalšího a tentokrát to schytá Marek, který tam vydrží stát možná tak dvě minuty, než ho učitel pošle sednout zpátky do lavice s koulí.

„To není fér," nenechá to Marek jen tak. „Proč nevyvoláte třeba Warena!" ukáže na mě. „Toho jsem u tabule stát snad ještě nikdy neviděl," vzteká se.

„Protože bych mu dokázal odpovědět na všechny jeho otázky, ty idiote," ozvu se. Sakra. Tohle není moc dobrý nápad.

Třídou to zašumí. Lidi kolem mě na mě vyděšeně zírají a já jsem jen rudý vzteky. Není moc dobrý nápad se nasírat, obzvlášť když mám už tak dost blbou náladu.

„Tak dost!" zahřmí třídou hlas učitele Šustka a všichni se rázem uklidní. Nechtějí být další na řadě. „Marku, sednout," nařídí mu. „Adame? K tabuli."

Jak jsem si myslel. Blbý nápad!

Zvednu se a přejdu k němu. Strčím si ruce do kapes od džínů a čekám, s čím se vytasí. A že to není nic lehkého. Pálí na mě otázku za otázkou a já na všechny odpovídám. Učitel vypadá lehce rozladěně, protože jsem měl pravdu. Dokážu mu na všechno odpovědět. Ale nedá mi to zadarmo. Zabruslí i do látky, kterou jsme probírali loňský rok. A já na něj sypu odpovědi jednu za druhou. Jednak pro to, že to vím a taky proto, že mě to baví. Čtu si i v jiných knihách o biologii, než jsou jen středoškolské učebnice.

Když u mě nepochodí s loňskou látkou, zkusí to i s tématy, která jsme ještě neprobírali. Bohužel ani tímhle mě nedokáže rozhodit. Dokonce ho odkážu na jeden moc zajímavý článek v jednou lékařském časopise, který jsem nedávno našel v knihovně.

Učitel Šustek mě zasypává otázkami víc jak deset minut, ale pořád není spokojený. Do třídy přišel už s blbou náladou a pak se na něj utrhne jeden z jeho žáků. Nedivím se mu. Ani já nemám dokonalý měsíc.

„Dobře, Adame," spráskne nade mnou ruce. „Když jsi tedy tak moc chytrý, jak si o sobě nejspíš myslíš, tak mi řekni nějakou zajímavost ze světa biologie a klidně i lékařství, pokud si troufáš. Něco, co ještě nevím."