Sám sebou

25.

„Veselé Vánoce," zvolám, když vpadnu babičce do domu, kde už všichni sedí u jídelního stolu, včetně Eliščina přítele Mirka. Dost mě tím překvapí, chodí spolu snad od léta, ale co je mi do toho že?

Obejmu babičku, která jde mě a mámě naproti a s taškou plnou dárků, pro ni a ostatní, zamířím k vánočnímu stromku, kde všechny vytáhnu. Po obědě se na to vrhneme.

S mámou jsme babičce vymyslely wellness pobyt pro obě, aby si mohly užít víkend. Já jsem ji koupil kuchařku na pečení od jednoho moderátora z jedné české soutěže Peče celá země. Vím, jak moc ji to baví.

Posadíme se ke stolu a dáme se s ostatními do jídla. Zase na mě nadhodí otázky typu „co škola?" a „už máš přítelkyni?". Obě přejdu bez povšimnutí a napíšu Dominikovi. Už tři dny si píšeme téměř neustále o všech možných blbostech, co nás zrovna napadnou. Doslova od rána do večera. Hned co rozlepím oči, ho uháním zprávami typu „miluji Vánoce, ale musí být tak dlouhé?" nebo „nemůžu se dočkat silvestra!" a on mi to oplácí stejně. Dominik na rozdíl ode mě Vánoce nesnáší. Sice nechápu, co mu Vánoce, kdy udělaly, ale jeho štve ten stres ohledně dávání dárků. Tomu taky nerozumím.

Dominik: Můžu ti večer zavolat? Čtu si zrovna jeho zprávu, když do mě máma kopne pod stolem.

„Co je?" podívám se na ni a hladím si holeň, aby to tolik nebolelo.

„Teta se tě na něco ptala," upozorní mě na přítomnost ostatních lidí u stolu. Odložím telefon na stůl.

„Ve škole dobré, holku nemám," odpovím stručně a pustím se do nudlové polívky od babičky.

„Dobře děláš," přikývne strejda Jirka. „Holky si nech až na vysokou."

Jen překroutím nenápadně oči, vezmu telefon a pod stolem pošlu Domovi zprávu.

Já: Jasně. Všechno ok? Než telefon znovu odložím na stůl.

Chvíli poslouchám konverzaci u stolu, ale nic zajímavého se nedozvím. Jen jak to vypadá na zemědělce u Elišky a Mirka. Chodí totiž spolu do školy i když každý na jiný obor.

Dominik: Dá se říct, jen tě chci slyšet. Víš, že jsme spolu nemluvili už tři dny?

Já: A co myslíš, že děláme každý den?

Dominik: My si píšeme každý den. Ale mluvili jsme spolu před třemi dny! Tomu se musím usmát. Tři dny jsme se neviděli a Dominik už mi chybí. A vypadá to, že je to oboustranné.

„Komu pořád píšeš?" zeptá se mě máma.

„Nikomu," zahučím.

Já: Takže ti chybím? :)

Dominik: Jako bys to nevěděl!

Usmívám se na ten telefon jako sluníčko, když do mě dloubne Eliška, co sedí vedle mě.

„Takže nemáš holku jo?" kývne hlavou na telefon.

„Ne," odpovím ji popravdě. „Nemám."

„Takhle se tváří jen zamilovaný člověk, tak tady nelži," namítne a já rychle schovám telefon do kapsy a zamračím se na ni.

Máma se na mě podívá tím pohledem „co jsi mi zatajil?". Jen zakroutím hlavou a nechám si od babičky nabrat kachnu a knedlíky se zelím. Není to zrovna mé oblíbené jídlo, ale je to tradice.

Telefon mi v kapse několikrát zavibruje, ale už se ho vytáhnout neodvážím.

Po jídle se přesuneme do obýváku i s kávou a já si s Matějem sednu ke stromečku, abych mu mohl ukázat, co mu „Ježíšek" přivezl k nám. Lego a plyšáka. Hned mě přemlouvá, abychom si ho šli postavit k němu do pokoje, ale naštěstí to zatrhne jeho máma. Tak na něj spiklenecky mrknu. „Později," zašeptám a on mě vezme za slovo.