Sám sebou

33.

Máma mi doma oznámí, že pro mě má Dominik skvělé překvapení a v pátek nemusím do školy.

Proto se z něj celý čtvrtek ve škole snažím vyždímat informace, jenže marně. Ani nevím, co si mám vzít na sebe. Mám se vůbec snažit? Mým nahodilým návrhům, když se pokouším to uhádnout se jen směje.

Zatáhnu ho k nám, abychom se mohli učit a zdržím ho do večeře. Když zatlačím na něj a na mámu, třeba jeden z nich povolí. Ale oni ne! Jsou jako skály.

„Překvapení," řekne znovu Dominik a já už z toho slova snad dostanu kopřivku. „Julie, můžu počítat s tvou pomocí?" obrátí se na mou mámu.

„Už začínám dostávat strach," přiznám se jim, ale oba se na mě kření.

„Neboj, zlatíčko, bude se ti to líbit," ujistí mě máma.

„A proč to ona smí vědět a já ne?"

„Její spolupráce je nutná," pokrčí rameny.

„Fajn," rezignuji nakonec. „Alespoň mi poraď, co si mám vzít na sebe. Jelikož mě vyzvedneš v šest ráno, na večeři v luxusní restauraci to nevypadá."

„Vezmi si, co nosíš do školy. Nebo na procházku."

Procházka? Cože? To mě chce vytáhnout na nějaký výšlap? Do prdele. Džíny? Je to dobrý nápad? Vzal bych si je do školy, ale na výšlap? Tepláky? Není to moc odfláknuté?

„Adame?"

„Jo?"

„Moc nad tím nepřemýšlej."

Zafuním. Nenávidím překvapení, když nejsem jejich součástí.

Po večeři ho vyprovodím ke dveřím. Mé prosby, aby u nás přespal ignoruje. Jinak by mě nemohl ráno vyzvednout ve vší parádě.

„Tak zítra," políbí mě.

„Hmm," zavrčím, ale on se jen usměje a nechá mě dál tápat. Doma. Samotného.

Vrátím se za mámou do kuchyně a pomůžu jí s nádobím.

„Mami?" oslovím ji.

„Pokud ze mě chceš zase dostat, co na tebe Dominik chystá, ani to nezkoušej," odpálkuje mě.

„Ne, to jsem nemyslel," uculím se. „Jen mě napadlo... Jak jsme na tom s tím bytem v Praze? Bude v srpnu volný?"

„Abys měl kde bydlet, když odjedeš na vysokou?" vzhlédne ke mně od myčky, kde zrovna uloží talíře. „Jistě. Ten mladý pár, co tam do teď bydlel s tím počítá. Potom se tam spolu zajedeme podívat a převzít klíče."

Přikývnu. „Jen mě tak napadlo... Myslíš... No... Mohl bych tam bydlet s Dominikem?" zeptám se. „Kdyby chtěl, ještě jsem se ho vlastně nezeptal a ani nevím, jestli se mu už ozvali z jeho vysoké. Jen..."

„Zlatíčko," přejde ke mně a obejme mě. „To víš že mi to vadit nebude. Ten byt je přece tvůj," pohladí mě po tváři. „Ale není to na vás ještě brzo?"

Zakřením se. „V srpnu už to snad tak brzo nebude."

Zadívá se mi do očí a v těch jejích se objeví slzy. „Líbí se mi."

„Dominik? Jo, je skvělý."

„Spíš se mi líbíš ty, když jsi s ním."

„Jo?"

Přikývne. „Jsi víc sám sebou. Přestal jsi se konečně schovávat před světem. Víc si užíváš života, jako když jsi byl dítě. Před tím než..." odmlčí se. „... než umřel Saša." Rozbrečí se, když vysloví tátovo jméno a já si ji k sobě silněji přitisknu.