Sám sebou

28.

O pár hodin později mě probere Anetin hlas. „No do prdele!"

Otevřu oči a hledím na ni, jak stojí v pokoji a v ruce drží dvě kávy. Je skvělá. Ví, jak mě dostat z postele. Chci se po ní natáhnout, aby tam jen tak nestála a donesla mi můj vitamín K, ale něco je špatně.

Otevřu oči. Ležím na Dominikově hrudi.

Ležím na nahé Dominikově hrudi.

Ležím na nahém Dominikovi!

Probere mě to víc, než káva a prudce se zvednu do sedu. Vyděšeně koukám do Anetiných vykulených očí a nechápajícího výrazu.

„Dome?" šťouchnu ho do ramene.

On se jen překulí na břicho a paži mi položí kolem boku. Snaží se mě stáhnout zpátky k sobě. „Ještě pět minut, brouku," zahuhlá.

Anetě poklesne čelist.

„Dome!" tentokrát do něj nešťouchnu, ale rovnou ho praštím.

„Včera jsi mě nenechal vyspat," zamručí na mou adresu.

„Dominiku!" zakřičím.

Konečně mi věnuje pozornost a otevře oči. „Co?"

Jen kývnu ke dveřím.

Ohlídne se a následuje mého příkladu. Prudce se zvedne do sedu. „Kurva."

A pokud situace nemůže být ještě trapnější, z chodby se ozve Jakubův hlas.

„Už jsi je vzbudila, zlato?" a vejde do Dominikova pokoje s dalšími dvěma hrnky kávy. „No do prdele," pronese a zastaví se vedle Ani. Oba na nás zírají a my na ně. Teď doopravdy nevím, jak mám reagovat, a dle Dominikova vyděšeného výrazu, to neví ani on. A to nemluvím o Anetě a Jakubovi, pro které to musí být teprve šok.

Probere nás až bouchnutí dveří o patro níž, a něčí smích. Dominik se vymotá z deky, proběhne kolem nich a prudce zabouchne dveře.

„Vidíš taky to, co já?" zeptá se Ani Kuby.

„Myslíš Dominikův nahý zadek?"

Svalím se zpátky do postele. „Kurva!" ujede mi. Dominik praští hlavou o dveře. Několikrát. Ale je na tom rozhodně líp než já, protože v klidu přejde ke skříni, ze které vytáhne dvoje trenýrky. Jedny po mě hodí a druhé si oblékne.

Neváhám ani vteřinu a pod dekou si je rychle natáhnu. Ani s Jakubem pořád v mírném šoku, pozorují Dominika, jak k nim v klidu přejde. „Které je moje?" zeptá se jich a ukáže na kávy.

Nikdo se ani nehne. Slyším, jak si povzdechne, popadne dvě kávy od Anety a vrátí se zpátky ke mně do postele.

„Myslím, že se nám podařil zázrak," řekne mi a jednu kávu mi podá.

„Jak navždy umlčet Anetu?" uchechtnu se a usrknu z hrnku. „To k tvému nápadu, ‚řekneme to našim nejlepší přátelům'," zakroutím očima. „Aneta to vždycky vyšťourá sama."

„Ale asi bychom je měli rozmluvit," mrkne na mě. „Začínám mít trochu strach."

„Souhlasím. Nějaké nápady?"

„Jeden bych měl," nakloní se ke mně a políbí mě. Tak tohle mě zrovna nenapadlo, ale nebráním se.

„Oni se líbají," vyhrne Ani.

„Jo," potvrdí Jakub.

„A byli nazí."

„Jo."