Sám sebou

6.

V neděli odpoledne mě Ani překvapí v práci. Objedná si kávu a počká, až mi skončí směna.

Kámoška se za mnou přišla podívat do práce. To je milé. Jenže ona má vždycky postranní motiv.

„Co tě sem přivádí?" sednu si k ní se svou už čtvrtou kávou za dnešek.

Nevině se mi zadívá do očí. „Nákupy."

„Né," zasténám.

Pokud mají gayové nějakou nálepku ohledně nákupů, jde to úplně mimo mě.

Nesnáším nákupy.

Takže zažiju to nejvíc prokrastinující odpoledne. Celou dobu mi v hlavě zní slova stylem: „Horší už to být ani nemůže," když zrovna stojím před kabinkou s její kabelkou v ruce a čekám, až vyleze s novým topem, co našla na věšáku.

Ale může.

Zatáhne mě snad do každého obchodu v obchodním centru a v každém si něco vyzkouší a koupí.

Nakupuje i pro mě.

Dvě černý trika, samozřejmě obyčejné, bez potisku, protože ze mě jinak vyroste. „Potřebuješ i pár normálních kousků do skříně." A našla i jednu fakt hezkou, tmavě modrou flanelovou košili, protože tenhle můj doplněk outfitu ji z nějakého důvodu nepohoršuje. Tu si koupím sám.

Dokonce v jednom obchodě objevím poslední pár bílých konversek, v mé velikosti. Jelikož se moje už delší dobu rozpadají, protože to jsou boty, které nosím i v zimě, nezaváhám.

Když se jí zeptám, kde vzala všechny ty peníze, které celý den utrácí, tak od babičky, kterou vídá jednou ročně a nastrkala tak Anetě do ruky spoustu eur, prý aby si něco hezkého koupila.

Po čtyřech hodinách –ano čtyři hodiny! – ji konečně zatáhnu do restaurace na večeři. Ani si dá mojito a já se spokojím s colou.

„Které šaty bych si měla vzít na tu party? Ty květinkované nebo ty hříšně červené?"

Zasténám a nechám ji ať si na to přijde sama. Monology umí zvládat báječně, tak vytáhnu telefon a chvilku do něj zírám. Debatovat o šatech... Na to je život příliš krátký.

„Adame? Adame!" zaječí na mě přes celou restauraci, až se na nás několik lidí u sousedních stolů obrátí.

„Co"

„Posloucháš mě vůbec?"

„Ne, ani ne," odpovím po pravdě a vysloužím si tak, že po mě hodí hranolku.

„Jsi společník na baterky."

„To ty se neumíš vybít, ale děkuji," usměji se nevině.

„Komu píšeš?" vyzvídá.

„Ale," schovám telefon do kapsy. „Jen tak. Už ses rozhodla, pro které šaty?" zakecám to, přestože mě to nezajímá. Samozřejmě, že si vezme ty s květinkami.

‡

Další týden nemůžu popsat jinak než... zajímavý.

Když v pondělí ráno napochoduji do třídy, holky mě pozdraví. Možná mě zdravily už dřív, ale... věčně chodím jen s pohledem zabořeným do země.

„Ahoj, Adame, máš se?" Jako první na mě promluvila Anna.

„Co kotník?" Následovala ji Bea.