Sám sebou

13.

Následující den ránozamířím přímo ke školní psycholožce. Tuším, že se mnou bude chtít mluvitohledně Marka, a vůbec se na to netěším.

Osobně s psychology problém nemám. Včera odpoledne jsem dokonce volal tomu svému, a se sestřičkou si u něj dohodl termín. Už kvůli mámě.

Ale školní psycholožku Hreclovou neznám. Netuším, co od ní můžu očekávat.

„Dále," ozvalo se za dveřmi na moje zaklepání.

„Dobrý den," pozdravím,když vejdu do malé místnosti, kde krom pracovního stolu, na kterém se hromadíspousta papírů, stojí i dvě barevná křesla v rohu. Celkově ta místnost je hodněbarevná. Od tyrkysových zdí až po červený koberec. Jako by někdo namátkověvolil barvu ve vzorníku a pak to sem prostě zkombinoval, aniž by uvažoval nadtím, jestli se to k sobě hodí. „Paní učitelka Sintová říkala, že se mnou chcetemluvit."

„Ach, Adam. Jistě," pronese, jako by si zrovna teď vzpomněla, že se mnou má schůzku. Obejde svůj stůl a potřese mi rukou. „Posaď se, prosím," kývne na jedno ze žlutých křesel a já se do něj pohodlně opřu.

Asi minutu si měprohlíží. Já sám nic neřeknu, i když je mi to silně nepříjemné. Nevím, jestliočekává, že se ji budu ihned svěřovat se svými problémy, ale u mě rozhodněnepochodí.

Znám jejich taktiku. A tím myslím psychology.

Člověk je z nich nervózní, až se sám rozpovídá o všem, co mu přijde na mysl a jednou větou, nebo i slovem se dostane k jádru věci. Pak už jen stačí položit tu správnou otázku a jste v hajzlu.

Tak jen sedím, v tom ošklivém žlutém křesle, a čekám co se bude dít. Moc dlouho to netrvá.

„Adame, neřekneš mi, jak jsi přišel k té modřině?" spustí a ukáže na mou tvář.

„Ne, ani ne," odpovím ji popravdě.

„Takže tě někdo uhodil?"

„To jsem neřekl."

„Ale ani jsi to nepopřel."

Mlčím. Lhaní bytostně nenávidím, proto se snažím se mu oklikou vyhnout. Navíc, všichni vědí, že mě zmlátili. Nemá cenu to rozebírat. Ale ukazovat prstem taky nebudu.

„Víš, že šikana je velice závažná věc?"

Založím si ruce na hrudi a čekám, co dalšího mi prozradí.

„Nemusí být jen fyzická, ale jsou různé druhy šikany. Psychické..."

„Šikana je označení pro fyzické i psychické týrání, často nejslabšího jedince ve společnosti," přeruším ji. „Znám její definici."

„Takže znáš i důvod," pokračuje. „Proč oběti svého agresora z nějakých důvodů brání."

Znovu mlčím. Znám ty důvody, proč svého agresora nikdy nikdo neudal. Ale já mám naprosto přesný opak důvodů, co oni. Mě nikdo na rozdíl od nich nevyhrožuje.

Znovu si mě prohlíží a doufá, že k tomu něco řeknu.

„Adame, obvinění, které vznesl tvůj spolužák Dominik, jsou velmi vážné. A mě se můžeš svěřit..." Uchechtnu se. „To, co mi zde řekneš, neopustí tuto místnost."

Kouknu se na ni a na oplátku si ji taky prohlídnu. Je to mladá žena. Mohla nedávno dostudovat školu a tohle by klidně mohla být její první práce. Má hezké hnědozelené oči. Nejspíš i působí důvěryhodně, ale mě tím neoklame.

„Tak si to shrneme," opřu se lokty o kolena. „Za prvé, jsem nezletilý. Takže cokoli, co zde řeknu, vy bez jakýchkoli problémů, můžete říct mé matce."