Sám sebou

15.

Za pár minut sedíme u stolu. Já vedle Dominika, jeho rodiče v čele a naproti nám sedí jeho mladší sourozenci. Dvojčata Alžběta a Benjamín. Jak se mi hned svěřili, nedávno jim bylo osm. Kdo ví proč, oba si mě zvědavě prohlíží.

Naberu si z mísy těstovinový salát a pustím se do jídla. „Je to vynikající," řeknu Dominikově mámě.

„Díky," ozve se jeho táta a spolu s Dominikem se zasmějí mému omylu.

„Máma připálí i vodu v hrnci," vysvětlí mi Dom.

„Hele!" ohradí se paní Benešová, ale usmívá se.

„Mami, jak bylo v práci?" ozve se Dominik.

„Ani mi nemluv," povzdychne si paní Benešová. „Pořád se nemůžu vyhrabat z toho nepořádku, co tam nechal můj předchůdce."

„Kde pracujete?" zeptám se.

„V Tevě."

„Máma je nová generální ředitelka," pochlubí se Dominik.

„Ještě si nejsem jistá, jestli té nabídky lituji, nebo ne."

„A jak bylo dneska ve škole, Niky?" zeptá se pan Beneš.

„Nuda," zhodnotí to Dom do jednoho slova. „I když biologie byla velmi zajímavá," šťouchne do mě.

Já se jen přikrčím a nic neříkám. Snažím se plně věnovat jídlu.

„Učitel vás zkoušel?"

Přikývne. „Nejdřív vytáhl dva šťastlivce, kteří nevěděli ani ťuk," rozpovídá se. „A nakonec tam šel Adam," zakření se.

„Byl to úspěch?" zeptá se mě pan Beneš.

Já jen přikývnu. Hlavně proto, že mám plnou pusu těstovinového salátu.

„Kdyby jen dostal za jedna," pokračuje Dominik dál. „On doslova připravil učitele o řeč."

Lehce zrudnu a zírám do talíře. „Tak to nebylo," pokusím se namítnout.

„Sypal jsi ze sebe odpovědi bez zaváhání, a to zabrousil i do témat, o kterých jsem nevěděl, že jsme je, kdy probírali," zasměje se Dominik. „To jsem se ale chtěl zeptat," otočí se na mě. „Jak to všechno víš?"

„Co myslíš?"

„Všechny ty přebytečný informace. Vždyť genetiku člověka jsme ještě ani neprobírali."

Zavrtím se na židli. „Četl jsem to," pokrčím rameny.

„To nekecej, vždyť ty odpovědi byly jako z učebnice."

Na to mu jen přikývnu. Vím, v jaké učebnici to bylo.

Dominik na mě chvilku zírá a já mu vidím na očích, jak mu kolečka zapadají do správných zubů.

„Ty máš fotografickou paměť!" vykřikne a plácne se do čela. „Mohlo mě to hned napadnout."

Zakřením se. Jeho rodiče na mě zírají jako na zjevení. „Páni, a jak to funguje?" zajímá se Dominikova máma.

„Fotografická paměť je ve skutečnosti jen mýtus," vysvětlím jim. „Biologie mě baví, proto si toho umím dost zapamatovat."

„Tak jako všechno ostatní," povzdychne si Dom, ale slyším ho jen já.

„To je zají..." nedořekne pan Beneš, protože mu do toho skočí jeho jediná dcera.

„Proč tě zmlátili?" zeptá se mě zničehonic Alžběta a já na ni zírám neschopen slov.