Sám sebou

19.

U snídaně do mě hučí Beáta a snaží se mě i Dominika zapojit do konverzace u stolu. Ani jednomu z nás se do toho nechce. Já si znovu nasadím kapuci od mikiny, kterou mi už po druhé sundala, a pokouším se být neviditelný.

Stalo se přesně to, čeho jsem se bál. Oba vyšilujeme.

Ani jeden z nás není schopný se tomu druhému podívat do očí. Vzbudil jsem se s Dominikovou tváří přitisknutou na mých zádech. Ruku měl položenou na mém boku a nohu přehodil přes tu mou. Jako bychom prožili dokonalou noc, plnou sexu, ale bez toho sexu. Kdyby nás tak někdo nachytal, rozhodně by si to myslel.

Znovu mi zahoří tváře, když si vzpomenu na jeho ranní erekci, která se mi tiskla na záda. Chlapům se to po ránu prostě stává.

Musíme si spolu promluvit. Vyčistit vzduch. Nebudu se chovat jako holka, a říkat si co by kdyby a ignorovat to, co se stalo. A já musím Dominika uklidnit, že o nic nešlo. Jen mi pomohl, když jsem na tom byl špatně. Nechci, aby měl výčitky, že pomohl kamarádovi a ten toho nějak využil.

Napíšu mu zprávu.

Já: Musíme si promluvit.

Vidím naproti sobě Dominika, jak popadne telefon a zakření se. Alespoň dobré znamení.

Dominik: Víš, že sedím naproti tobě? Přijde mi odpověď.

Já: Vážně o tom mám mluvit tady?

Zamračí se na telefon a rozhlídne se na lidi u stolu načež zakroutí hlavou.

Dominik: Na pokoji?

Zvednu se a odejdu zpátky nahoru. Beáta na mě ještě křičí, že tady mám snídani, ale já ji ignoruji. Tohle nepočká. Mohlo by mě to užrat zevnitř.

Když za ním zaklapnou dveře, hned spustí. „Adame, já..."

„Ne prosím. Nech mě mluvit první." Sednu si na postel a sundám si kapuci. Podívám se mu do očí a snažím se neuhýbat i když je to těžší než obvykle, protože se na mě kouká s umučeným výrazem. Věděl jsem, že toho bude litovat a bude se nenávidět. „Děkuji," řeknu mu poslední věc, kterou nejspíš čekal, protože svraští obočí a nechápavě na mě zírá. „Panickou ataku jde zadržet několika způsoby. Jeden z nich je, že vyvineš na tělo určitý tlak a ono se zklidní. Dělá se to krávám, když jdou na jatka," vychrlím na něj naprosto neužitečnou informaci a prohrábnu si vlasy. „A včera jsi mi pomohl, takže... děkuji."

Dominik si mě pořád zmateně prohlíží. Rád bych mu teď viděl do hlavy a pomohl mu uspořádat ty myšlenky. Nechci, aby začal pochybovat o své sexualitě. Já to zažil a není to hezké.

„Jak se dají ještě zastavit panické ataky?" zeptá se nakonec a já si oddechnu. Ani mi nedošlo, jak jsem byl z jeho reakce napjatý.

„Většinou mi pomáhá dechové cvičení, což dělám pořád, ale... tentokrát to bylo k ničemu."

Přikývne, rukou si prohrábne vlasy a přejde po pokoji. Jako by měl něco na srdci, ale nedokázal ses tím vypořádat.

„A taky..." zvednu levou ruku a ukážu na svůj kožený náramek. „Bolest."

Ztuhne na místě a podívá se mi do očí. Vidím, jak bojuje sám se sebou, ale co už se za tím odehrává, netuším.

„Kdy naposledy sis takhle... pomohl?" zeptá se mě a ukáže na mé jizvy.

„Před rokem," přiznám mu. Byl to hodně blbý den. Přikývne. „Mluv se mnou," řeknu mu. Něco ho žere a já nemůžu přijít na to, co to je. Přechází po pokoji a o něčem usilovně přemýšlí. Já ho sleduji a čekám až bude připravený mluvit.