Sám sebou

29.

„Adame?" podívá se na mě doktor Milský. Už deset minut sedím u něj v ordinaci a nic neříkám. Jako pokaždé. „Letos jsi tady už po čtvrté," konstatuje fakt, jako bych to nevěděl. „Nechceš mi něco říct?"

Povzdychnu si. Chci mu toho říct hodně, ale bojím se.

Za poslední dva měsíce jsem neskutečně šťastný, ale když to řeknu nahlas, mohl bych to zakřiknout.

Doktor Milský je na mě zvyklý. Většinou ze mě na sezení nedostane víc než pár vět. Nikdy mě nenutil, abych řekl víc. Jen se mě snaží postrčit tím správným směrem a ví, že si jeho slova přebírám v hlavě. Za ty roky mě už zná a já prostě vždycky až moc přemýšlím.

„Nechci to zakřiknut," přiznám se mu a kouknu, co on na to. Vždycky si lehnu k němu na gauč s nohami přehozenými přes boční opěradlo a zírám do stropu.     

Chodím k němu už od tátovy smrti a loni v květnu jsme mou terapii ukončili. Potřeboval jsem vědět, jestli dokážu žít i bez něj, protože dřív nebo později by k tomu došlo. Brzo se budu stěhovat do Prahy a nejsem si jistý, že by mě jiný psycholog uvítal s otevřenou náručí, vzhledem k mé málomluvnosti. Ale musel jsem se k němu vrátit, po té aféře na záchodě, kdy mě zmlátili a máma šílela.

Mlčí. Nic neříká. Ví, že se rozmluvím sám, je to jen otázka času.

„Mám přítele," vypadne ze mě po dalších pěti minutách mlčení.

„A chceš mi říct, jak se jmenuje?"

Zakřením se. Stejnou otázku mi položil, když jsem mu to přiznal posledně. A stejně tak, když jsem mu vyklopil, že mě ve škole šikanují. Nikdy ze mě nedostal odpověď. Ale dneska?

„Dominik."

Obočí mu vystřelí vzhůru a já se usměji. Věděl jsem, že ho překvapím.

„A jak dlouho jste spolu?"

„Už přes dva měsíce. Před Vánocemi se mi přiznal, že je gay. A já tomu pořád nemůžu uvěřit."

Mlčky na mě zírá a já zírám na strop. Je to už takový náš zvyk.

„Proč tomu nechceš věřit?"

Ne nemůžeš. Nechceš.

„Nastoupil k nám do školy v září. A od prvního dne jsem z něj byl děsně... hotový? Prostě se mi líbil už od začátku. Byli jsme přátelé a já ho celou dobu měl za heteráka. A on byl při tom celou dobu gay. Jen se bál si to přiznat."

„A teď už se s tím netají?"

Zavrtím hlavou. „Ne. O Vánočních prázdninách to řekl své rodině a na Silvestra jsme spolu... neměli sex, ale spali jsem spolu. A teď..." zabořím si ruce do vlasů a silně stisknu. „Chtěl by to říct našim přátelům a celkově se vyautovat ve škole."

„A to je problém?"

„Ne. To není."

Mlčí. Protože ví, že je nějaké ale. Jen se k tomu nedokážu odhodlat.

„Je fakt skvělý. A hezký. Taky sexy," zakřením se. „Rád bych dal všem najevo, že je ten chlap můj a že si o něj holky už neškrtnou," pokračuji. „Ale taky se... bojím."

„Myslíš, že je ten strach oprávněný?"

„Netuším," pokrčím rameny. „Je vyšší než já, pravděpodobně by mu nikdy nic neudělali, a navíc si ve škole vydobyl určitý respekt, když už pár klukům udělal monokl pod okem. Nejspíš by mu nic nehrozilo, kdyby se všem přiznal."