Sám sebou

8.

Ani netuším, co mě probudí, ale když otevřu oči, z postele na mě kouká Dominikova hlava.

„Jsi roztomilý, když spíš, víš to?" zakření se. „Chrápeš a slintáš."

Rychle kouknu na polštář. Doopravdy jsem slintal? Podle záchvatu smíchu, který se ozval na posteli, hádám že ne.

Hodím po něm polštář. „Blbe." Zachytí ho v letu.

„Šprte." Hodí mi ho zpátky.

Chvilku mlčím. Honí se mu hlavou to, co mě? Bude o tom chtít mluvit? „Takže... jak... ehm... jak ti je?" zeptám se opatrně.

„Docela dobrý." Lehne si na okraj postele a kouká na mě.

„Jo?"

„Jo. Dost mi pomohla ta voda a prášek valetolu, co jsi tady nechal," ukáže na prázdnou skleničku na nočním stolku. Uprostřed noci, když jsem nemohl pořád spát, šel jsem se napít vody do kuchyně a napadlo mě, že by mohl mít žízeň i on, až se probere. „I když mi ještě pořád třeští hlava," pokračuje. „Tak je to lepší než před půl hodinou."

„Jak dlouho už jsi vzhůru?"

„Dost dlouho, abych si všiml, že chrápeš a slintáš na polštář," zakření se.

„Takže jsi mě sledoval, jak spím?" předstírám pohoršení. „To je dost úchylný."

Zachechtá se a mě na obličeji přistane další polštář. Už se nadechuje, aby mě odpálkoval, ale nedostane příležitost, protože mi do pokoje vtrhne máma.

„Ahoj, broučku..." zarazí se, když na posteli svého syna uvidí polonahého chlapa.

Vysměji se jí do obličeje. „Mami pamatuješ, jak jsme posledně vedli konverzaci ohledně klepání?"

Chvilku sjede pohledem polonahého Dominika a pak se zavrtá očima na mě. Já pořád ležím na zemi a její přítomnost se mnou nic nedělá. Škoda, že nás nenachytala v posteli spolu, mohl bych jí tu její averzi ke klepání otloukat o hlavu celou věčnost. Když konečně uzná, že jsem doopravdy celou noc spal na podlaze, trochu se uvolní.

„Budu muset přehodnotit své rozhodnutí, tvé přání ignorovat," řekne mi. „Právě jsem si představila, co všechno se tady mohlo dít a vážně chci zůstat jen u představ."

„To na mě byl moc velký příval slov, bez ranní dávky vitamínu K," zabořím se víc do polštáře.

Protočí oči. „Budeme ignorovat fakt, že je můj syn nezdvořilý. Já jsem Julie. Adamova matka."

„Dobrý den. Jsem Dominik," a podá ji ruku. Když ale máma uslyší jeho jméno, ruku mu odstrčí a políbí ho na obě tváře.

„Ten, Dominik?" zeptá se mě.

„Ten a žádný jiný," zahuhlám ze země.

„Moc ráda, tě konečně poznávám. Adam mi toho o tobě už navykládal. A jak se ti líbí ve škole?"

„Jo je to v pohodě," odpoví ji.

„Mami, alespoň kávu. Ranní výslech nemůže být bez kávy," kopnu ji do nohy.

Vrátí mi to.

„Jau," zaskuhrám.

„Včera někdo z vás přišel domů tak opilý, že málem vzbudil celý barák. Nebyl jsi to náhodou ty?"

Nemám na očích brýle, takže to nevím jistě, ale mám dojem, že Dominik lehce zrudl.

„Dominik to včera přehnal s pitím, tak jsem ho vzal k nám," pokrčím rameny.