Stín Minulosti

Prolog

 „Viki! Já se bojím!"

 „Já vím, Lilith, ale musíme běžet dál!" křikla hnědovlasá dívka na svou o tři roky mladší sestru, jež táhla za ruku za sebou.

 Srdce jí bilo jako o závod. Útěk – na nic jiného teď nemyslela. Vlastně ani nemohla, vše se odehrálo tak narychlo!

 „Já už nemůžu," pípla Lilith zadýchaně. Její nakroucené blonďaté vlásky se jí bimbaly kolem hlavy.

 „Už je to jen kousek," snažila se ji Vikitta uklidnit, ale uklidňovat tím musela hlavně sama sebe.

 Konečně byl les na dosah. Hustá křoviska podrostu je snad skryjí... Musí! Je to jejich jediná šance.

 Vtom se jí sestřina drobná ručka vysmekla. Zděšeně se ohlédla a spatřila ji válet se na zemi.

 „Au!" Lilith se podívala na své odřené koleno. To už ji však Vikitta zvedala zpět na nohy.

 „Nesmíme se zastavit, honem!"

 Starší sestra vyděšeně vzhlédla. Na obzoru se objevilo asi deset jezdců. Koně byli siví, tak mdlou barvu ještě nikdy neviděla. Na jejich hřbetech se tyčily postavy zahalené v černých pláštích. Vlastně to vypadalo spíš jako černé cáry, než pláště. Vítr s nimi divoce škubal a ještě více tak přidával té scéně na hrozivosti.

 Snad nás neuvidí...

 Poslední kus cesty Lilith doslova doklopýtala. Vikitta ji ale nepustila dřív, než za prvním keřem u lesa. Byl naštěstí dost široký na to, aby se za něj vešly obě a přitom nebyly vidět.

 „Přitiskni se k zemi a nehýbej se," nakázala Vikitta sestře. Dívka se snažila uposlechnout, ale klepala se jako osika.

 „Viki," zašeptala, ale ta ji umlčela dlaní a vykoukla zpoza keře.

 Jezdci již sjeli do údolí. A dva z nich mířili přímo k jejich domu! Proč jen musí stát přímo na kraji vesnice? Jeden ze zahalených seskočil z koně a vtrhl dovnitř. Vzápětí už byl zase venku. Před sebou vlekl ženu s blonďatými vlasy svázanými do drdolu. Ve tváři měla vyděšený výraz a šaty na jednom rameni roztržené. Svíral ji železným stiskem a ať se bránila sebevíc, nedařilo se jí vyškubnout. Zahalený ji s téměř bez námahy přehodil přes svého koně a sám se za ni vyšvihl do sedla.

 Jezdci odváděli muže i ženy. Děti, které se jim připletly pod nohy, neváhali zabít. Jen málokdo měl takové štěstí, že se mu podařilo utéct před jejich příjezdem.

 Dívkám, skrytým v tu chvíli u lesa za keřem, to ale bylo jedno. Osmileté Vikittě běželo hlavou jen jediné: Mami! Kam tě to vezou?! Co jsou zač??

 Všechno se pokazilo v jednu jedinou chvíli. V jeden jediný den jim do života udělali hlubokou rýhu...