Stín Minulosti

Kapitola 12

 Chlapec vedl dívku uvnitř města podél hradeb. Obratně se vyhýbal místům, kde zrovna měly službu stráže. Vikitta se s jeho poklusem snažila udržet krok. Udivovala se faktu, že to tady Leo tak dobře zná. Díky jeho skvělým znalostem terénu lehce vypluli před hlavní hradby. Zastavili se teprve až kdesi uprostřed předměstí, u jednoho z domků.

Kluk nakoukl oknem dovnitř, a když zjistil, že je čistý vzduch, vstoupil. Dívka ho následovala.

„Mamka by asi nebylo moc ráda, kdyby viděla, že jsem přivedl někoho cizího," vysvětloval svoji opatrnost.

„To je pochopitelné," přikývla Viki, „ale co děláme tady? Chtěl jsi mě dostat co nejblíž k hradu, ne co nejdál."

„Uvidíš," mrkl na ni Leo tajemně a přešel na druhý konec domku ke středně velké skříňce. „Pomoz mi."

Vikitta se postavila vedle něj a společně zatlačili. Skříňka se posunula a odkryla tak poněkud zaprášený kobereček. Chlapec kobereček odšoupl.

„Čáry máry fuk!" zakřenil se, když Vikittě vyjelo obočí vzhůru. Pod koberečkem se totiž objevila padací dvířka. Pak ale dodal: „Skoro nikdo o tom neví. Tedy moje rodina ano, ale já myslím ostatní lidi z města."

„A kam to vede?" otázala se Viki.

„Do hradní kuchyně. Moje babička tam pracuje. Někdy ji tam navštěvuju, vždycky mi dá něco na zub."

„Páni, to je šikovný."

„To je," uculil se Leo. „Pojď, půjdu první. Seznámím tě s babičkou, jmenuje se Rosa. Vysvětlím jí co a jak a ona tě pak už snad nasměruje správným směrem."

V další chvíli dvě postavy, které ještě donedávna stály u jedné stěny domku, zmizely v tmavé díře.

„Poslyš, Leo, světlo asi nemáš, co?" mžourala dívka do tmy před sebou.

„Nemám. Já si tak nějak zvyknul tudy chodit potmě. Podej mi ruku, povedu tě."

Dívka zašmátrala před sebou, až konečně narazila na něco, co by mohlo být dětskou rukou. Pevně ji sevřela a druhu dlaní jela po stěně tunelu, která byla značně navlhlá.

„Jak je to daleko?" vyvstala dívce v mysli hned další otázka.

„Zhruba stejně, jako kdybys šla městem. Je to v podstatě přímá cesta."

Vzápětí Vikitta na ruce, kterou se dotýkala stěny, ucítila něco, co bylo s největší pravděpodobností pavučina. Škubla sebou a svoji dlaň stáhla. Leo si škubnutí ihned povšiml.

„Co je?" zeptal se.

„Nic, asi pavučina. Mám jí obmotanou snad celou ruku, do háje," vztekala se dívka.

„Jo, to znám. Jednou se mi pavučina namotala na obličej. Když jsem pak konečně vylezl ven, všichni se mi smáli. Navíc jsem pak ještě zjistil, že mi ve vlasech trůní pavouk. No fakt hrůza. Ale neboj, už ta skoro jsme."

Viki se nad tou představou musela usmát. Najednou byla opravdu ráda, že jde Leo před ní. Tohle nebezpečí jí tak víceméně nehrozilo. Konečně něco zaskřípalo a ona uviděla světlo. Leo jí galantně podal ruku a pomohl jí nahoru, jakmile sám vylezl. Byli nejspíše někde ve spižírně. Všude kolem se válely pytle s potravinami. Chlapec z jednoho z nich vyhrabal krásně červené jablko.

„Nikdo to nezjistí," okomentoval to a nabídl ho Vikittě. V ústech se jí rozlila příjemně sladká chuť. Bylo akorát zralé. S údivem mu ho podala zpět, aby si mohl také kousnout.