Stín Minulosti

Kapitola 1

 Jakmile ho spatřila, spadl Vikittě ze srdce obrovský balvan. Malá Lilith vyběhla Dilovi, svému otci, naproti. Ten ji sevřel v náručí, jako kdyby to mělo být naposled. Ihned se začal ohlížet i po své starší dceři. Byla tu taky. Ale kam se poděla Niela?

 Lilith otci zabořila hlavu do ramene a se vzlykáním mu promočila vestu svými slzami. Dil se mezitím bezmocně rozhlížel kolem. Postavil dceru na zem a rozeběhl se ke svému skromnému příbytku. Jednoduchý zámek byl vylomený, Dil rozrazil dveře. Ale uvnitř se to doslova chvělo prázdnotou. Věci z polic vyházené na podlaze, mnohé z nich poškozené... Zaraženě hleděl na tu spoušť – stůl se židlemi povalený, oblečení ze skříně rozházené po zemi, rozbité okno. Bezmocně svěsil ramena.

 Vikitta stála mlčky za ním a za drobnou ručku svírala Lilith. I jí už se po tvářích koulely slzy, ale tak úplně neplakala. Ve tváři měla ztrápený výraz, ale nevzlykala. Na rozdíl od své mladší sestry, která byla spíše po matce, ona byla po otci. Silná...

 „Kde je maminka?" sklonil se otec k oběma svým dcerám. Ta otázka na Lilith zapůsobila tak, že dívka opět propukla v usedavý pláč a přitulila se ke své sestře.

 Vikitta ji pohladila po vlasech. „Oni... oni ji odvezli," vysoukala ze sebe.

 „Kdo?"

 „Ti v černém. Na koních."

 Dil zatnul pěsti. Přeběhl k truhle na druhé straně a bleskově odklopil víko. Uvnitř bylo cosi zakryto plátnem. Byla to pochva. Zpola z ní vytáhl čepel, šerem se zalesklo její zlověstné ostří. Vypadalo sice obyčejně a trochu i tupě, ale rozhodně by nebylo dobré ho podcenit. Dil čepel zastrčil zpět a vyrazil ke dveřím.

„Viki, dej na Lilith pozor, dokud se nevrátím," řekl, ale pak si všiml, že Vikitta hledí kamsi do prázdna. Jemně s ní zatřásl.

„Vikitto!" Dívka přikývla. Pak už jen viděla otcova záda, jak se ztrácejí mezi dveřmi.

„Co když se vrátí?" strachovala se Lilith. Představa zahalených postav v ní vyvolávala hrůzu.

„Nevrátí. A kdyby ano, utečeme jim znovu," prohlásila Vikitta pevně. Přitom stále hleděla z okna a kontrolovala, zda se někdo neblíží. Mezitím se dalo do deště. Trochu to snížilo viditelnost, ale ona si dávala opravdu velký pozor na to, aby nic nepřehlédla.

 Po více než hodině usoudila, že stav nebezpečí již pomalu vyhasíná a se sestřičkou se pustily alespoň do částečného úklidu jejich příbytku. I tak ale stále tajně pokukovala po oknu. Venku byl však klid. Slyšet se dalo jen bubnování deště a vlastně jediný strach, který teď měla, byl o otce.

 Společně s Lilith znovu postavily nábytek, použitelné nádobí vracely zpět do polic, to rozbité naházely na hromadu. Šaty vrátily opět do skříně, která naštěstí zůstala na svém místě.

 Vše konaly mlčky, beze slov. Byla to Lilith, kdo ticho opět protrhl: „Bojíš se?" Sestra se na ni zadívala trochu udiveně.

 Jestli se bojím? Samozřejmě! Mám strach o matku. Mám strach o otce. Mám strach o tebe. A o sebe... O to, co s námi dál bude! Ale to ti přeci nemůžu říct, nesmím to na sobě dát znát, nesmíme ztratit odvahu...

 Dívka nevěděla, co má odpovědět, a tak jen pokrčila rameny.

 „Myslíš, že to má co dělat se severním královstvím? Co třeba ty zvěsti o tom, že se chystá válka? Můžou být z Weligardu."

 „Možná. Pokud pochází tam odněkud, tak doufám, že brzo potáhnou zas tam, odkud přišli." Lilith ihned zaregistrovala zlost v sestřině hlase. „Jednou, jestli je znovu potkám, se jim postavím. A kdyby tě někdy měli snad ohrožovat, udělám všechno proto, abych tě ochránila. Nedovolím, aby se ti někdy stalo to, co matce..."

 Vikitta mluvila odhodlaně, ale při posledním slově ji zradil hlas. Chtěla zjistit, co jsou ti jezdci zač. Toužila po tom se jim... pomstít? To je možná silné slovo, ale i tak. A současně přitom se uvnitř klepala hrůzou. Vlastně se jich teď bála víc, než čehokoli jiného. A přece jí něco v ní říkalo, že se s nimi chce znovu setkat. Připravená...

 Lilith si povzdechla a svěsila hlavu.

 „Ona... ona se už nevrátí, že?" Když hlavu znovu zvedla, spatřila Vikitta v jejím obličeji bezradnost, její oči se znovu zaleskly slzami. Starší sestra se k ní přisunula blíž a ochranitelsky ji obejmula.

 „Je silná, musíme věřit." I ona jen stěží zadržovala slzy, ale bránila se jim zuby nehty. Lilith se vděčně zavrtala do její náruče. Takhle strávily téměř další půlhodinu.

 Po chvíli Lilith něco zaslechla. Otočila se k oknu – venku stále pršelo. Ale i přesto uviděla těžce rozeznatelnou siluetu. Někdo tam stál a nehýbal se.

 „Podívej, venku někdo je!" drcla dívenka do sestřina ramene. Skutečně tam někdo byl, ale nevypadal, že by patřil k jezdcům. To už ale Lilith vybíhala ven.

 „Počkej! Nevíme, kdo to je!" vrhla se Vikitta za ní, ale to už byla Lilith venku.

 Postava se zdála být malá, bylo to dítě. Chlapec, lépe řečeno. Černé vlasy se mu lepily na obličej, který vypadal značně otřeseně.

 Vikitta doběhla Lilith a chytila ji za ruku, ale to snad ani nepostřehla.

 „Není to ten kluk od sousedů?" šeptla. Viki pokrčila rameny.

 „Pojď dovnitř, tady zmrzneš!" mávly na něj. Chlapec je beze slova následoval.

 Teprve až když se dostali z dosahu deště, vydechl: „Díky."

 „Posaď se. Proč jsi byl venku?" zajímala se starší dívka.

 „Nevím, tak nějak jsem tam ztuhnul, když jsem je uviděl. Oni mě ale naštěstí neviděli, odjížděli."

 „A tvoji rodiče...?"

 Přikývl.

 „Jak se jmenuješ?" protrhla Lilith nastalé ticho.

 „Taren."

 „A kolik ti je?"

 „Sedm. A co vy?"

 Vikitta obě dvě představila. Pak se náhle zvenku ozval dlouhý, nejprve zlostný, ale pak bezradný výkřik. Jako na povel se náhle všichni tísnili u okna.

 Spatřili muže klečícího v blátě. Hlavu měl skloněnou k zemi. I tak ale dívky svého otce poznaly. Meč se válel v bahně vedle něj. A v ruce držel nějaký medailon.