Stín Minulosti

Kapitola 5

 Takhle mizerně se snad ještě nikdy v životě necítila. Jistě, při prvním ‚nájezdu' přišla o matku, ale stále pak ještě měla otce a sestru. Dokonce i Tarena by zařadila jako člena své rodiny. Co jí zbylo teď? Nic...

Bylo divné, že kolem celé vesnice nenalezla jedinou stopu. Jediný otisk koňské podkovy. Jakoby snad ti koně byly jen přízraky. Teď by tomu celkem snadno uvěřila. Stopování se tedy vyloučilo.

Vikitta se zapřísáhla svou sestru chránit. A i když napoprvé selhala, zařekla se, že už se jí to víckrát nestane. Že ji najde, i kdyby tím měla strávit celý svůj život.

Ale kde má začít, když je nemůže stopovat? Navíc měli koně, takže by je jen těžko dohonila. Koně z vesnice se někam rozutekli hned, jak vycítili nebezpečí. A Viki nejezdila.

Rozhodla se tedy pro jiné řešení. Nebyla z toho přímo nadšená, ale momentálně to byla její jediná naděje – musela o tom dát vědět králi. Jistě by si nenechal drancovat vlastní vesnice přímo před nosem. Navíc kdyby o tom věděl, určitě už by dávno nějak zakročil. Snad potom vyšle nějakou družinu, či tak něco, ke které by se dívka přidala. Poté by snad měla nějakou šanci na nalezení Lilith.

Nebyl to zrovna mistrovský plán, ale momentálně se musela spokojit s tím, že byl dostačující.

Dívka si ve spěchu sbalila potřebné věci. Alespoň ty, které nebyly zničené nebo poškozené. Měla ovšem štěstí. Většina věcí byla v dobrém stavu. Přikrývka v sobě měla malou dírku, ale jinak vypadala jako nová. Náhradnímu oblečení, které bylo dosud ve skříni, se nestalo dokonce vůbec nic. Důležité bylo také jídlo a voda.

Jídla bylo ve vesnici naštěstí ještě dostatek, ovšem pro vodu se vypravila ke studni, která byla tak trochu mimo vesnici. Již zdálky však musela zaklít. Provaz, na němž bylo zavěšené vědro, byl přeříznutý. Čistě ze zvědavosti došla až ke studni a podívala se dolů. Vědro s provazem leželo opravdu na dně, takže tu nebyla možnost ho provizorně namotat zpět nabrat si vodu.

Krátce se zamyslela. Bez vody vyrazit nemůže, takže bude nejspíše muset dojít až k řece a nabrat si vodu tam. Další pitomé zdržení.

Ale tím, že tady budu stát a nadávat, Lilith nepomůžu, připomněla si Vikitta. Popadla tedy prázdný měch a spěšným krokem se vypravila k řece. Nebylo to daleko, ale stejně to bylo nějakých patnáct minut cesty, a i takové zdržení jí připadalo jako víc, než si mohla dovolit. Proud byl rychlá, a tak měch naplnila celkem rychle a bez potíží v podobě písku a jiných nečistot.

S uspokojením měch zajistila, aby voda nemohla vytéci ven, když vtom za sebou zaslechla nějaký šelest. Otočila se právě včas, aby viděla, jak se z křoví vyřítil dospělý medvěd. S hrozivým řevem se postavil na zadní, takže teď byl o mnoho vyšší, než dívka, která leknutím spadla na záda.

No skvělý! Teď mě sežere medvěd a na nějakou záchrannou výpravu můžu rovnou zapomenout!

Zvíře se sneslo zpět na zem a předními tlapami začalo poskakovat sem a tam. Vikitta na to koukala jako omámená, neschopna se dosud pohnout. Oči měla přikované na té velké chlupaté potvoře a čekala, co se bude dít. Náhle se medvěd zklidnil a jen tak na ni civěl. Nastala zvláštní chvíle. Dívka by přísahala, že jeho oči se na ni nedívaly výhružně, spíše s podivnou nejistotou. Ale může se na vás nějaké zvíře takto... tvářit?

Vtom se medvěd otočil a rozeběhl se pryč. Viki kulila oči na místo, kde ještě před chvílí stál. Také si uvědomila, že měl nejspíš zraněnou nohu, ale mohla se také mýlit. Vše se odehrálo ta narychlo! Tohle bylo... jo, při nejmenším hodně zvláštní. Normálně by mě medvěd, který se cítí v ohrožení, nejspíš roztrhal na kusy. Jistě, medvědi také spíše utíkají, ale on byl vážně hodně blízko, a navíc na mě vyběhl on sám a já si ho ani nevšimla... Kruci, měla bych pohnout zadkem! Uvědomila si, že ještě stále leží napůl na zádech, navíc skoro ve vodě.

Vstala, očistila si ze zad kamínky a trochu bláta, a podívala se na místa svého oděvu, která byla mokrá. Hm, asi mi to bude muset uschnout cestou.

Po návratu do vesnice si ještě jednou překontrolovala všechny věci, které si chtěla vzít s sebou. Nebylo jich mnoho, jen to nejnutnější, aby ji případné zbytečnosti nezdržovaly. Zkontrolovala i stav svého toulce a odolnost luku. Chňapla radši po celé své zásobě šípů, protože kdo ví, kdy se opět vrátí. Jestli vůbec... Luk byl až na několik škrábanců v pořádku, ale ty střelbu naštěstí nijak neomezovaly. S sebou si vzala také svůj starý lovecký nůž. I ten se bude jistě hodit.

Naposledy přejížděla zrakem po místnosti jejího domu, když vtom jí pohled zavadil o truhlu stojící v rohu. Patřila Dilovi, Vikitta ji od té doby nikdy neotevřela. Bylo tedy pochopitelné, že byla pokryta vrstvou prachu, který na ni léta sedal. Dívka hleděla na truhlu se smíšeným pocity. Asi nadešel čas ji konečně po čase otevřít.

Přistoupila k ní a klekla na jedno koleno, aby se jí s víkem lépe manipulovalo. Staré dřevo trochu zaprotestovalo, ale pak se ozvalo slabé cvaknutí a víko se odklopilo. Odsunula kus plátna, který byl na vrchu. Nyní hleděla na meč v pochvě. Vzala pochvu do jedné ruky a do druhé uchopila jílec, aby mohla meč vytáhnout. Byl obyčejný, ale zvláštně lehký. Na jednom místě malinko narezivělý, stále však dostatečně ostrý. Vikitta si pochvu s mečem připevnila k opasku.

Snad se s ním někdy v budoucnu naučím zacházet, pomyslela si.

Poté si všimla složeného kousku pergamenu ležícího na dně truhly. Velmi kvalitního. Rozložila ho, ale jediné, co na něm byla věta v pravém horním rohu. ‚To, co je schované, je všem na očích.'

Vůbec to nechápala, ale došla k závěru, že otec by to tu neměl, kdyby to nemělo nějakou cenu nebo bylo nějak důležité, a tak se rozhodla vzít s sebou i to. Pergamen znovu pečlivě složila a dala si ho do kapsy.

V truhle již zřejmě nic jiného nebylo. Viki tedy vyšla opět ven, kde jí cosi vykouzlilo úsměv na tváři.

To ‚cosi' byl Nyret. Seděl na bidle, které pro něj dívka sama vyrobila, a čistil si peří.

„Rozhodl ses mě doprovázet, malý příteli?" pohladila ho. Sova pálená na ni upřela své pronikavé oči.

„Tvůj doprovod je nadmíru vítaný, děkuji ti." Dívka si poklepala na rameno. Nyret vzlétl a lehce se na něj snesl.

Jednala s ním, jako s nějakým urozeným pánem, ale konec konců o sovách se říká, že jsou moudré a jejich vzhled tomu nasvědčuje.

Vikitta stanula na okraji Bretally, své rodné vesnice, a tentokrát si již naposledy zkontrolovala všechny své věci. Jednou rukou sevřela medailon na svém krku, druhou rukojeť meče, který se jí nyní houpal u pasu. Památku na oba rodiče. Nyní se naposledy ohlédla.

Sbohem...

Zhluboka se nadechla, vydechla a vykročila vstříc svému neočekávanému, a dost možná i nechtěnému, dobrodružství.