Stín Minulosti

Kapitola 3

Lilith stála vítězoslavně nad sestřinou postelí, dloubajíc do ní prstem. Vikitta se na ní podívala ospale.

„Vstávej! Dneska jsi na řadě ty!"

Viki se mrzutě zahrabala zpět pod přikrývku. Rozhodně se jí vstávat nechtělo.

„Ještě chvíli..." zabrblala.

„Žádný takový! Nehodlám nový den začínat bez snídaně," protestovala Lilith ihned a ukradla sestře přikrývku. Ta se ovšem nedala a bleskově jí ji zase vyškubla z ruky.

„Když tam půjdeš místo mě, ulovím ti k obědu králíka. Jenom pro tebe."

„Zamítá se, koukej pro to pečivo sypat!"

Vikitta jen něco nesrozumitelně zadrmolila a otočila se k mladší sestře zády. To už jí však na hlavě přistála sestřina bota.

„Au! Vždyť já už jdu!" rezignovala nakonec a protáhla si ztuhlé nohy. Každé ráno dívky chodily k paní Yele pro čerstvé pečivo. Paní Yela uměla péct nejlépe v celé vesnici a více než polovina vesničanů si k ní pečivo chodila kupovat. Lilith jí často pomáhala a leccos se už naučila, ale stejně se ještě měla co učit.

Vikitta se v rychlosti oblékla a vyrazila. Již z dálky viděla zástup lidí, který se před Yeliným domkem tísnil. Mohla jen doufat, že na ni aspoň něco zbyde.

Když na ni přišla řada, paní Yela, žena středního věku s pečlivě upraveným drdolem, ji již vítala.

„Á! Říkala jsem si, kdy se tu jedna z vás objeví." Všechen chléb již byl vyprodaný. Naštěstí ale zbyly ještě dvě housky. Vzala je tedy ještě spolu s pár pšeničnými plackami.

„Děkuju, že jste mi schovala alespoň ty housky. Co jsem dlužna?" usmála se Viki na ženu.

„Ále," mávla Yela svou drobnou, ač velice šikovnou, ručkou. „Že jsi to ty, tak mi nemusíš dávat nic. Ale včera večer mi něco rozrylo celý záhon - nebylo by to poprvé - a mně už nezbývá skoro žádné koření. Potřebuji, aby ses mi na to podívala."

„Jistě, mrknu se na to hned, jak budu moct."

Dívka ještě jednou poděkovala a vycouvala z pekárničky. Zanedlouho již stála před svým příbytkem. Krátce pohlédla na Nyretovo bidlo. Nyret na něm však nebyl. Jistě si již letěl protáhnout křídla.

Hm... aspoň že ty nejsi takový spáč jako já, pomyslela si dívka a vstoupila dovnitř.

„To ti to trvalo!" houkla na ni Lilith na uvítanou a poručila si snídani rovnou do postele. Sestra po ní s vypláznutým jazykem hodila jednu z housek a druhou si sama strčila do pusy. Placky položila na misku na stole.

U dveří sebrala vědro a vyrazila ke studni. U ní naštěstí nebylo ani živáčka. Tak, jako nesčetněkrát předtím, položila své vědro vedle study a chopila se páky od rumpálu. Jakmile se jí podařilo dostat kbelík ze dna studny nahoru, zadívala se svůj odraz na hladině vody. Vypadala opravdu nevyspale... Jak to? Vždyť většinou vstávala časně a nedělalo jí to problémy. Určitě se jí zdál nějaký protivný sen. To je pravda! Ale o čem sakra byl? No to je jedno, je čas se vrátit...

Vikitta se vrátila právě včas, aby uviděla další zbloudilou duši, kterou do její vesnice cesty zavedly. Byl to muž s nezaujatým výrazem ve tváři, možná lehce smutným. Seděl na kozlíku svého vozu taženým koněm. Obsah vozu vypovídal o tom, že se jeho majitel nejspíše hodlá přestěhovat. Bylo to zvláštní, poslední dobou tu bylo čím dál víc a víc rušno.

Náhle na cestu vběhla malá holčička a postavila se vozu přímo do cesty.

„Alenko! Tam nemůžeš stát," okřikla holčičku její matka Keta a zvedla ji do náruče, aby ji mohla odnést.

„Ale mami! Ten pán je neštastný, podívej," zatahala Alenka matku za rukáv a ukázala na muže sedícího na svém voze. „Ploč, mami?"

Keta stáhla své dceři dlaň zpět k tělu, zašeptala na její adresu něco o neslušnosti a poslala ji do chalupy.

„Omlouvám se," obrátila se na muže,„ona většinou taková není."

„To nic, máte velice bystrou dceru."

„Oh, děkuji. Promiňte, ale stalo se vám snad něco?"

Muž se sám pro sebe uchechtl. Jablko nepadá daleko od stromu, že? „Zemřela mi žena, pokud se to však tak dá říci. Pocházím z Daorthu. Bydleli jsme na jeho kraji, hned vedle stok u hradeb, a dlouho se tam nic zvláštního nedělo. Má žena však jednoho dne šla věšet prádlo a už se nevrátila. Když jsem šel za ní, našel jsem jen krvavé cákance. Když jsem to řekl strážím, odpověděli mi, že ji zabil nějaký zloděj nebo tak něco a že to není jejich starost. S přáteli jsme se však shodli, že to muselo být nějaké zvíře z okolí, protože zloději přeci nenechávají stopy po drápech. Tak či onak, moji milovanou ženu mi to nevrátí." Muž si povzdychl

„To je mi opravdu líto," poznamenala Keta. Muž jen kývl a jeho kůň se dal opět do kroku.

Viki postavila nyní již plné vědro zpět ke dveřím.

Jakmile se však otočila, zaslechla usedavý pláč. Zvědavě se za tím zvukem otočila a uviděla čtyři vesničanky. Jedna byla uprostřed, to ona plakala. Ostatní ji uklidňovaly, ale nebylo to nic platné.

„Co když už se nevrátí? Měl už být dávno zpátky a -," žena popotáhla, „vždyť jste slyšely toho muže! Kdovíjaká havěť se tu kolem potuluje! Neměla jsem našeho Honzíka pouštět ven samotného, prostě neměla..."

Zbytek toho, co žena měla v úmyslu říct, se ztratil mezi jejími vzlyky.

Času na laskavost pro paní Yelu se Vikittě dostalo až po poledni. Lilith zas někde pobíhala s Tarenem, tak na to měla alespoň klid.

Urovnala si luk na zádech a sklonila se k rozdupané a rozryté zemi. Netrvalo dlouho a našla stopy. Zvířecí, nejspíše kančí. Od záhonu vedly k lesu. Pro Vikittu nebylo těžké je sledovat.

Když se dostala na místo, kde půda nebyla v tak otřesném stavu, mohla si je alespoň lépe prohlédnout. Po jejich důkladném prozkoumání a zhodnocení usoudila, že patří dospělému samci, samotáři.

Dívka se proplétala mezi stromy. Občas ztratila stopu, ale zanedlouho ji znovu opět našla.

Zvláštní ovšem bylo, že se k ní nepřipojil Nyret, jako mnohokrát předtím. Většinou si nenechal ujít jediný lesní lov, či alespoň procházku. Přiletěl za ní do vesnice jako vždycky, ale tentokrát ho do lesa nedostala, ať dělala, co dělala.

Dívka se tak zabrala do zamyšlení, až přestala dávat pozor na cestu a nevšimla si, že před ní je prudký sráz. Snažila se zachytit nějaké větve na stromě, jenže všechny byly daleko, a tak se začala kutálet ze svahu. Dole do něčeho narazila a zastavila se o to. Naštěstí se jí nic nestalo, byla jen trochu potlučená.

Začala se sbírat na nohy, ale jakmile uviděla to, o co se zarazila, odskočila jako blesk a spadla znovu na zadek. Před ní ležel kanec. Mrtvý. Kolem létalo hejno much a na zemi se válely nějaké vnitřnosti z rozsápaného břicha.

Viki se konečně postavila na nohy. V tom okamžiku se však znovu málem skoro svezla na zem. Vedle kance ležela další mrtvola. Mrtvola malého chlapce. Též s rozpáraným břichem.

Hnědovláska si zakryla dlaní ústa. Již viděla spoustu mrtvých zvířat. Dokonce se i stávalo, že v lese občas zahynul člověk, ale ne takhle... Tahle těla vypadala odlišně.

I přes výraznou nechuť se k nim dívka přiblížila více, aby si je mohla lépe prohlédnout. Podle muších larev tu už nějakou dobu ležela. Soudě podle krve všude kolem, muselo mít to, co je napadlo, velkou sílu.

Ale proč mě to vlastně zajímá? A odkud to sakra vím?

Když se Vikitta vzpamatovala, rozhodla se vrátit do vesnice. Musela o tom někomu říct. Ale jakmile se otočila, podlomila se jí kolena. V hlavě jí začalo bolestivě tepat. Vůbec nechápala, co se to najednou děje. Nakonec upadla do bezvědomí.