Stín Minulosti

Kapitola 15

 „Můžu se zeptat na něco ohledně Lertaka?" optala se Vikitta Ceryona, zatímco se spouštěli do hlubin studny.

„Ptej se."

„Proč jste oba zmlkli, když jsem se zeptala, jestli se nechce přestěhovat do nějakého města k jiným trpaslíkům?

„Kdysi tam bydlel. Jak si asi umíš představit, bylo to čistě trpasličí město v horách. Jmenovalo se Ghäzdhold. Ale zdejší vůdce klanu – trpaslík, jehož jméno neznám – se postaral o to, aby ho odtamtud vyhnali. Lertak mi ale nikdy neprozradil proč."

„Chudák," poznamenala Viki s lítostí. Trpaslík jí připadal velice sympatický.

„Chá! Pravidlo číslo jedna: nikdy nelituj trpaslíka. Nebo aspoň ne v jeho blízkosti, jinak bys mohla špatně skončit. Nesnáší to, protože to berou jako projev slabosti."

„No bezva, je ještě něco, co jsi mi zapomněl o trpaslících říct? Myslím tím něco, co by mělo za následek kudlu v zádech, samozřejmě," odfrkla si dívka.

„V tom případě bych ti spíš měl říct, co za následek kudlu v zádech mít nebude, protože to by náš seznam o hodně zkrátilo," uchechtl se Ceryon.

„Já už se snad radši radši na nic nebudu ptát," zavrtěla Viki hlavou.

„Někdy není špatný nápad odpočinout si od té hromady otázek, co se na tebe valí," řekl muž a myslel to upřímně, ale bylo poznat, že rozhodně ne nijak zle. „Ale teď vážně – měli bychom mluvit co nejméně a co možná nejtišeji. Nevíme, co se tu může skrývat a vždy je nejlepší využít všech výhod, tím myslím především momentu překvapení."

Ceryon seskočil na úplné dno stoky a pomohl Vikittě udělat totéž. Jakmile dopadla na nohy, ozvalo se hlasité šplouchnutí.

„Skvělý," sykla dívka, když zaznamenala, že jí voda natekla do bot.

„Náladu to zrovna nezvedne, ale s takovými komplikacemi budeme muset počítat," prohlásil Ceryon.

„Ani ty jsi mi moc náladu nezvedl."

„No co? Jen si nemysli, taky by se mi víc líbila představa příšer, které si zřizují útulné bytečky na prosluněných lesních paloučcích."

Oba postupovali dál dlouhou chodbou. Vše kolem bylo navlhlé a slizké, často porostlé nějakým druhem řasy. Ale překvapivě tu nebyla úplná tma, ale šero, ve kterém se dalo alespoň trochu vidět. Jak brzy zjistili, byla stoka vybudována velmi zodpovědně. Stěny byly obložené zdivem a dokonce i pod nohama cítili kámen, i když slizký.

Viki se snažila ignorovat všudypřítomný zápach a raději se ani nedívala na vodu, v níž právě kráčeli. Museli být rovněž obezřetní a to znamenalo pomalý postup. Až příliš pomalý, zafňukala dívka v duchu. Čas zde strávený jí připadal jako věčnost. Ceryon, jenž šel celou dobu před ní, se ale náhle zarazil. Už se chtěla zeptat, co se děje, ale muž jí pozvednutím ruky naznačil, ať je zticha. Potom ukázal na něco před sebou.

Dívka nejprve nic neviděla, pak ale rozpoznala kostru spočívající po pravé straně zdiva. Přeběhl jí mráz po zádech, když si uvědomila, že je lidská a některé kosti dosud vykazují znaky po zubech.

„Buď ve střehu," šeptl přítel téměř neslyšně a chtěl se vydat dál. Potom se ale otočil, vytáhl z pouzdra dýku od Lertaka a podal ji Vikittě.

„Nechci nijak zpochybňovat tvé lučistnické umění, ale mám taková dojem, že se ti tu bude hodit víc než luk, co říkáš? Jen ji tu, prosím, někde neztrať."