Stín Minulosti

Kapitola 11

 Pozdě si uvědomil, co vlastně udělal. Po několikaminutovém nechápavém civění na kus dřeva, který mu dívka před očima zabouchla, mu to začalo docházet. Několikrát si vynadal. Jenže to čas zpátky nevrátilo. Proč by taky mělo? Možná ho takhle osud trestá záměrně, aby si ještě více uvědomil svou dřívější chybu. Dobře si na to pamatoval, stalo se to před šesti lety. Opravdu je to už tak dávno? A přesto jsou vzpomínky na to živé tak, jakoby to bylo včera...

Vždyť měl přece takové štěstí! Potkal dívku, která byla jako on. Měl příležitost sám sobě dokázat, že se změnil, ale on hlupák ji zase promrhal!

Ale vždyť ona ani sama netuší, do čeho se pustila!

Tak jí to pověz.

Ale to bych se prozradil!

No a?

No a?! Odvrhla by mě už úplně!

Jak můžeš vědět, že už to neudělala?

Nebyla to jen moje chyba, svým způsobem jsem měl pravdu.

Možná, ale nemyslel jsi přitom na ni. I ona má své priority.

Dost už! Takhle jen ztrácím čas.

Ceryon v duchu ukončil svůj monolog. Byl naštvaný. Naštvaný, ale nevěděl na co nebo na koho. Možná na sebe. A měl strach.

Ucítil žďuchanec v zádech. Za ním stál Heetyr a v jeho očích byl jakýsi nepopsatelný výraz. Vzápětí už muže vyslalo ke dveřím další, tentokrát trochu silnější žďuchnutí. Hřebec zahrabal kopytem o zem. Toto gesto provázelo netrpělivé zafrkání.

Ceryon svého koně pohladil po nose. Někdy měl pocit, že mu Heetyr rozumí líp, než všichni ostatní. „Asi máš pravdu, příteli."

Nemeškal a vykročil ven. Okamžitě ho smáčely vodní kapky. Vskutku hodně pršelo. Na zemi se tvořily stružky a nasáklá půda se měnila v bahno. Vše bylo tmavé, obloha se halila v temné černi a Ceryon byl rád, že vůbec vidí na několik metrů. Celou scénu mu občas osvětlil blesk následovaný zvučným hřměním.

Nejprve vyrazil do vesnice, ale pak se zarazil. Něco mu říkalo, že tam se dívka nevydala. V takových chvílích chtějí být obvykle lidé sami. Rozhodl se tedy prohledat nejbližší okolí. Nemohla se přeci dostat tak daleko nebo ano? Stejně by se pak určitě vrátila, jelikož veškeré své věci nechala ve stodole.

Měl pravdu. Za kopcem se mu naskytl výhled na malé jezírko, u něhož stála vrba. U jejího kmenu se choulila postava. Samozřejmě to byla ona, poznal by ji i na větší dálku. Nadechl se a vyrazil za ní.

Ve stejný čas:

Běžela. Běžela a ignorovala veškeré dění kolem sebe. Nevnímala déšť, nevnímala blesky, nevnímala čvachtání pod jejími botami. Potřebovala se nějak uklidnit, vyčistit si hlavu, prostě někam utéct. Na chvíli se všem ztratit z očí.

Během několika okamžiků se ocitla na vrcholu menšího kopce. Zastavila se jen na okamžik a hned seběhla dolů. Doklopýtala až k mírně bahnitému břehu malého jezírka, kde se svezla na kolena pod korunou vrby. Hlavu měla nakloněnou nad hladinou, a přestože do ní padalo tisíce kapek, bylo jasně poznat, které z nich jsou slzy. Vikitta zavřela oči.

Proč tu vlastně je? Proč se jí z očí nezadržitelně valí potoky slz? Je to kvůli Ceryonovi? Je na něj naštvaná? Lituje jeho nelítostnou povahu? Je kvůli němu snad uražená?