Stín Minulosti

Kapitola 18

 Vikitta zvedla hlavu a zasněně pozorovala svého sovího kamaráda. Nyret se s roztaženými křídly neslyšně vznášel nad její hlavou a vychutnával si poslední letošní teplý vánek. Přicházel podzim.

Ceryon do dívky neustále něco hustil, ale ona jeho monolog příliš neposlouchala. Místo toho přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo umět se také vznášet ve vzduchu a odhodit všechny starosti.

„...není zrovna lehké je skolit, ale jak už jsem říkal, každé monstrum má nějakou slabinu. Tentokrát je to – Vikitto, dáváš vůbec pozor?"

Viki se obrátila a pohlédla do Ceryonovy zamračené tváře.

„Ehm... jasně... skalní trolové, tvrdý krunýř na zádech, ale slabší kůže na krku, dlaních, chodidlech a místy i na břiše."

Ceryon si povzdychl: „Už jsem dávno u lesních trolů! Soustřeď se trochu, holka! To, že máš paměť Prvních, ještě neznamená, že ti poznatky do hlavy automaticky naskáčou do hlavy! Teda... ne úplně všechny."

„Ale já si to uvědomuju, Ceryone, jen... Jedeme už čtvrtý den. Zadek mě bolí, nohy skoro necítím. A z těch všech informací se mi točí hlava. Nemůžeme aspoň na chvíli přestat ty monstra řešit?"

Dívce se ulevilo, když přítelův výraz pookřál.

„No dobrá tedy, pro dnešek toho už bylo dost. Stejnak už se den chýlí ke konci a musíme si najít nějaké vhodné místo k přenocování."

Vikitta obrátila svoji pozornost na okolí. Cesta, po které jeli, byla prašná a kamenitá, zkrátka jako většina Yreleonských cest. Pouze důležité obchodní cesty a cesty blízko hlavního města byly dlážděné nebo jinak upravené. Kolem se ale rozprostírala jen holá louka, kde moc dobrých míst na spaní nebylo. Náhle si však uvědomila, že stoupají do kopce. Pro koně to naštěstí nebyl žádný problém. A jak už Viki zjistila, její plavý hřebec snášel celodenní putování poměrně dobře, za což byla opravdu ráda. Hned jak vystoupali na vrchol, poplácala ho po krku.

Otevřel se jí výhled na ne příliš rozlehlý tmavý les. Co ji ale zaujalo víc, byla skvrna pochodující kdesi v dáli.

„Co je to?" kývla směrem ke skvrně.

Ceryon se také podíval tím směrem a přimhouřil oči: „To nevím, počkej chvíli..."

Asi po pěti minutách se skvrna začala rozdělovat na jednotlivé postavy. Bylo na nich cosi divného, všichni kráčeli vyrovnaně a stále stejným tempem.

„Znak Yreleonu... to jsou Yreleonští vojáci!"

„Ale hlavní město je přece na opačné straně. Kam můžou mít namířeno?" podivila se dívka.

Vikittin přítel je chvíli pozoroval.

„Nechce se mi to líbit. Raději bych se setkáním s nimi vyhnul. Sjedeme z cesty a dál pojedeme mimo ni. Ale pro dnešek bychom se mohli utábořit na okraji toho lesa."

Pobídli své koně a vyrazili směrem k lesu. Udělali možná až moc velký oblouk, ale nechtěli riskovat, že je vojáci zahlédnou.

Ani jeden z nich nic neřekl a Ceryon si všiml dívčina zadumaného pohledu.

„O čem přemýšlíš?" zeptal se.

„Já jen... nejde mi to do hlavy. Myslíš, že ti vojáci jdou na sever kvůli... válce?"

Přítel pozdvihl obočí: „Mohl by to být hlavní důvod, ano."

Vikitta se kousla do rtu.