Stín Minulosti

Kapitola 9

 Do zdí hradu Daelrit se opřely první ranní paprsky slunce. Přesto již bylo na něm i ve městě Daorth pod ním živo. Strážní již dávno stáli na svých místech na hradbách, aby dobře viděli jakékoli se blížící možné nebezpečí. Obyčejní měšťané už byli také vzhůru. K uším strážných se snadno donesly zvuky kladiv z kováren, stejně jako nesrozumitelný křik halekajících obchodníků a povykujících žen na tržišti. Nebyly to ale právě tyto zvuky, které by měly být důležité.

Jednou z hradních chodeb právě pochodovala dvojice vojáků. Mezi nimi se krčil pihovatý, sotva osmnáctiletý mladík, křečovitě svírající v rukou plátěný pytel. S vystrašeným výrazem oba dva vojáky zadýchaně následoval, zpocené vlasy se mu lepily k čelu.

Pak se náhle celá skupina zastavila. Stanuli před mohutnými dřevěnými dveřmi, hlídanými stráží. Dva muži ve zbroji stáli každý na jedné straně, svírajíce v rukou halberdy se zpětnými ocelovými háky. Ani jeden z nich nepronesl jediného slova a společnými silami dveře otevřeli.

Trůnním sálem se nesl hlahol. U velkého vyřezávaného stolu, obtěžkaného všemožným jídlem i pitím, hodovalo bezmála deset lidí. Mezi nimi na svém oblíbeném místě pochopitelně i král. Stejně jako všichni přítomní, většinou šlechtici a jeho přátelé, se cpal pečenou husou a vychutnával si každý kousek. Vědma Etaila stála jako obvykle ve stínu rohu a mlčky se na hodující panstvo dívala. Ani jí nijak nemrzelo, že u stolu nesedí také. Tyhle královské zbytečnosti, jak jim s oblibou říkávala, považovala jen za ztrátu času. Když na hrad nastoupila, nebývalo tomu tak. Král měl ještě čistou hlavu a nepropadal pití. Čas se však na něm významně podepsal a králi začínalo být spoustu věcí jedno. Vědma se občas sama sebe ptala, co tu vlastně ještě dělá. Cinkání příborů přerušil příchod vojáků a mladého chlapce. Jako na povel rázem všechno v místnosti ztichlo.

Nikomu, kdo už v životě něco zažil, by neuniklo, že ten kluk si prožil své.

Malá vědma přikročila blíž. Etaile to neuniklo.

„Proč nás rušíte?" otázal se Qelden zamračeně.

„Promiňte mi, pane, ale ten hoch říká, že je to naléhavé. Prý nese zprávy ohledně –"

„Nezajímá mě, jaké nese zprávy. Ať počká za dveřmi, dokud se já a mí přátelé v klidu nenaobědváme. To je vážně tak těžké splnit jednoduchý rozkaz?" králův obličej se začal barvit doruda vztekem, takže skoro zakryl jeho zčervenalý nos, který byl důkazem, že toho vypil trochu víc, než bylo zdrávo.

Vojáci raději sklonili hlavy, popadli mladíka za paže a chystali se ho vyprovodit ven. Ten se jim však vytrhl a klopýtal směrem ke králi.

„Můj pane!" vyhrkl, ale v té chvíli zakopl a upustil svůj pytel. Z něho se přímo ke Qeldenovým nohám vykutálela lidská hlava. Král ji s nechutí odkopl zpět k chlapci. Tím dal nechtěně příležitost i ostatním, aby si ji mohli prohlédnout. Mrtvolný výraz tváře vypovídal za vše. Přeseknutý krk, oblemcaný spoustou zčernalé krve, též ušpinil podlahu. Někteří ze zúčastněných při té podívané vyplivli svá sousta zpět do talířů.

Qelden se zdvihl ze své židle a rukama se zapřel o stůl po obou stranách svého talíře.

„Co to je?" zeptal se s klidem. Jeho výraz však přítomné zpravoval o opaku.

„Pane," odvážil se promluvit Delop, který dosud jen mlčky přihlížel a snažil se zachovat klid. „To je hlava zvěda, kterého jste před několika dny –"

„Vím, kdo to je! Já se ale ptal, co má tohle všechno znamenat? Zlikvidujte tu věc sakra už někdo!" vybuchl král.

Několik služebných hlavu s odporem zvedlo a odneslo pryč. Jinak ale v místnosti vládlo stále ticho.