Stín Minulosti

Kapitola 6

 Na cestě byla již několik dní a nepotkala ani živáčka. Šla na sever, jelikož mířila do Daorthu, hlavního města Yreleonu. Bohužel cestu tak úplně neznala. V Daorthu ještě nikdy nebyla a mapu u sebe také neměla. Takže byla zcela odkázána jen sama na sebe. Doufala, že když se bude držet stezek a cest, dřív nebo později narazí na nějaký rozcestník. To se bohužel nestalo. Dalo se to ovšem čekat, protože Bretalla byla až na druhém okraji Yreleonu, než byl Daorth, a navíc kolem skoro žádné jiné vesnice nebyly. Yreleon však naštěstí nebyl tak rozsáhlou zemí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vlastně byla asi nejmenší v porovnání s okolními královstvími. Byla dokonce i o něco menší než Weligard, ale to byl opravdu zanedbatelný rozdíl. I tak ale dívka netušila, jak dlouho by jí mohla cesta do hlavního města trvat.

Vikittě cesta nijak zvlášť neubíhala, ba právě naopak. V této části Yreleonu byla krajina převážně jednotvárná. Dávno už si zvykla na skupinky stromů, roztroušených všude kolem. Zem se zvedala a svažovala v podobě mírných kopečků, sem tam se objevil nějaký keř. Kam se oko podívalo, byla nějaká zeleň. Ale jinak to vypadalo všechno stejně. Na nebi, zabarveném jasnou modří, se prohánělo stádo beránků, kteří neustále někam pospíchali a zakrývali tak slunci výhled. Dívčinu tvář v pravidelných intervalech hladil jemný větřík.

Hm, aspoň že je pěkné počasí, když už nic jiného, pomyslela si.

Do setmění zbývala asi hodina, když si Viki všimla, že se před ní nedaleko rýsuje les. Mohla by se utábořit na jeho okraji a přečkat tam noc. Stejně už dnes asi dnes moc daleko nedojde a lepší je nocovat ve skrytu stromů, než na otevřené planině. Dorazila tam asi za dvacet minut.

Nyret, který celou dobu létal někde nad její hlavou, nyní potichu vletěl do lesa, aby si tam ulovil něco k snědku. Viki své brašny odložila do trávy a na chvíli si sedla hned vedle. Poslouchala šum listů, zpěv ptáků a bzukot otravného hmyzu. Potom si uvědomila, že už má vlastně hlad. Po krátkém zamyšlení dospěla k závěru, že by nebylo na škodu zkusit své štěstí v lese. Jistě tam žije nějaká lovná zvěř, a i kdyby ne, určitě se tam najdou nějaké bobule. Vlastně to byla asi jediná možnost. Zjistila totiž, že zásoby jídla se jí tenčí rychleji, než předpokládala. Většinu jídla, které by se mohlo zkazit, již snědla. Potraviny jako například sušené ovoce nebo oříšky si schovávala na později.

Popadla tedy svůj toulec, který si uvázala na záda, a luk vzala do ruky. Poté jí padl zrak na její věci, dosud ležící v trávě. Asi je tady bude muset nechat, zbytečně by jí překážely při lovu.

Je to moudré? Tváří se to tu sice, jako že tu nikdo není, ale zdání může klamat...

Máš snad na vybranou?

Stejně bych neměla chodit moc daleko.

Sama pro sebe si pokrčila rameny a vydala mezi stromy. Les se zdál být tichý a klidný, ale dívce neunikla většina šelestu ani nenápadných pohybů v houští. Šla stále hlouběji a přitom si dávala pozor, aby její pohyby byly co nejtišší. Našlapovala opatrně a místa, kam šlápne příště, si vybírala pečlivě.

Pak si všimla trsu květin, které byly nápadně okousané. Sklonila se, aby si je mohla prohlédnout. Některé už měli jen ožužlaný stonek. Kolem bylo pár stop, vypadalo to na králíka. Stopy vypadaly čerstvě, jako kdyby ho před chvílí něco vyplašilo, a byly podivně daleko od sebe, takže měl nejspíš něco s jednou packou.

Vikitta vytáhla jeden z šípů a založila ho do tětivy. Následovala stopy, jakoby namotávala nitku, a zanedlouho našla i klubíčko. Zpod jednoho z keřů vyplašeně vyběhl malý králík. Opravdu na jednu z pacek trochu kulhal. Hnědovláska napjala tětivu a zadržela dech, aby se jí lépe mířilo. Poté šíp vypustila a ten téměř okamžitě našel svůj cíl. Byla to přesná střela, zvíře netrpělo. Vikitta k němu přiběhla, aby mohla šíp vytáhnout. Při pohledu na toho malého nevinného králíčka ji bodl osten smutku. Neměla ráda, když zvířata jen tak pro nic za nic umírala.

Ale on nezemřel jen tak pro nic za nic, a navíc s tou packou by ho určitě co nevidět napadlo nějaké jiné zvíře.

Dívka se z lesa vynořila nejen s králíkem, ale i s náručí klacků, aby mohla rozdělat oheň. Klacky urovnala na hromádku, a když se jí podařilo vykřesat první jiskry a plameny rozfoukat, vytáhla z jedné brašny svůj lovecký nůž. Nožem nařízla kůži, aby mohla králíka stáhnout. Přitom hodila pohledem po slunci, které se již ve svém oranžovém kabátě napůl schovávalo za obzorem.

*

O den dříve:

Z lesa se vynořila postava v černém plášti. Jela na bujném hnědém koni s bílou lysinou a řídkými rousy. Doklusal až blízké vesnici, která vypadala, jakoby se jejím středem prohnala vichřice. Její jméno si přečetl na dřevěné ceduli, která nyní ležela na zemi rozlomená na dva kusy. Bretalla.

„To jsem si mohl myslet," zamumlal urostlý muž jménem Ceryon, jehož obličej byl skryt pod černou kapucí, a bez námahy seskočil ze sedla. Poplácal svého statného oře po krku a z jedné ze sedlových brašen vytáhl něco, co se podobalo nažloutlému shnilému lišejníku. Strčil si to do kapsy a z pochvy, připevněné u sedla, vytáhl meč. Takto vyzbrojen se vydal zpět do lesa.

Narazil tam na dvě mrtvoly, jednu lidskou a jednu zvířecí. Sice již nebyly už v příliš lichotivém stavu, ale stále toho člověku mohly dost prozradit. Nyní je minul a vypravil se od nich směrem, kterým se pravděpodobně vydal i jejich vrah. Kromě několik dnů starých stop nalezl i škrábance v kůře stromů způsobené ostrými drápy. Vydrážděny zde byly i jeho čichové buňky, jelikož ve vzduchu se vznášel podivný puch.

Všechna vodítka ho vedla doprostřed lesíku. V podstatě ale stačilo jen jednou zabočit a prolézt několika keři. Pak se mu totiž otevřel pohled na tvora, který se svými prackami usilovně hrabal v zemi. Na první pohled to nebylo žádné normální zvíře. Otočilo se hned, jak zaznamenalo přítomnost někoho dalšího ve svém okolí.

Co se výšky týče, hlava tomu končila někde nad Ceryonovými koleny. Nebylo to ani vychrtlé, ani tlusté, zkrátka něco mezi, jen na několika místech tomu visela přebytečná kůže směrem dolů. Jediné chlupy, které na sobě tvor měl, vyrůstaly na zádech. Hlava byla dokonale lysá, bez uší, místo nosu tu byla jen malá díra. Oči byly také malé. Červené a bez bělma, ale svítily zuřivostí. Tvor kolem sebe mával, vhledem k tělu, poněkud vyhublými prackami zakončenými vždy pařátkem o třech prstech se špičatými, a jistě i pěkně ostrými drápy.

Netrvalo ani minutu a to ‚něco' se na Ceryona dlouhým skokem vrhlo. Ten však trénovaným pohybem uhnul. Když tvor vyskočil podruhé, pokusil se po něm ohnat mečem, ale byl pomalý a netrefil se. Kdyby však byl jeho protivníkem obyčejný člověk, ležel by teď na zemi s krvavou sečnou ránou přes celé břicho.

Tvor se mezitím připravil k dalšímu skoku. Tentokrát zaútočil spíše na nohy, ale muž se mu i tentokrát vyhnul.

Využil však toho, že se tvor musí k dalšímu útoku nejprve otočit, a prudce ho nakopl. Tentokrát měl větší štěstí a jeho přesně mířený kop příšeru kousek odhodil. Usmál se, ale to malé rozptýlení pozornosti ho málem mohlo stát život. Málem... Ceryon totiž druhou příšeru, která se mu právě pokusila skočit za krk, vycítil včas díky svému tréninku a bystrým smyslům, a tak mohl uskočit, rozmáchnout se mečem a ještě za letu jí useknout hlavu. Přitom rychle sáhl do kapsy a před první stvůru hodil nevábně vypadající lišejník. Tvoru to zřejmě moc nevonělo, jelikož před tím padl na záda a za stálého kňučení se snažil odplazit z jeho blízkosti. Vypadal, jakoby ho to dočasně ochromilo. To už se však nad ním skláněl muž v plášti a proklál mu břicho svým mečem.

To byl rychlý konec, řekl si Ceryon sám pro sebe, zřejmě polichocen svým výkonem. Zkrvavený meč si otřel do trávy a vrátil se zpět ke svému koni. Ten se nevzrušeně pásl. Když spatřil svého pána, zvedl hlavu a krokem mu šel naproti. Muž ho pohladil a meč zasunul zpět do pochvy.

„Pokračujeme v cestě, hochu," řekl Ceryon a vyhoupl se do sedla.

Hnědák udělal několik cvalových skoků, a pak přešel do svižného klusu po nerovné cestě. Bez zájmu opustil vesnici a pokračoval dál.