Stín Minulosti

Kapitola 2

 Následujících devět let uplynulo jako voda. Vesnice se za tu dobu trochu změnila. Znáte to – někdo se odstěhuje, jiný se přistěhuje. Změnily se i domy. Většina z nich byla zbourána a postavena jinde. (díky tomu se teď také uprostřed vesnice vyjímalo malé náměstíčko). Má rodina a Taren jsme byli jediní, kdo po ‚návštěvě' jezdců zůstal. Po této události se ale vlastně nic moc nestalo. Vlastně jak se to vezme... Až na to, že je mír mezi Yreleonem a Weligardem na křehkém pomezí, všude se to hemží strážemi a vojáky a obě dvě království na sebe neustále cení zuby... Jo, až na tohle je tu docela klid. Naše vesnice ale naštěstí leží až na kraji Yreleonu. Daleko od Daorthu, hlavního města a sídla krále, daleko od hranic s Weligardem. Pokud přijde na válku – jakože k tomu již není daleko – neměla by nás příliš zasáhnout. A pak, proč by se měl někdo zajímat o malou, bezvýznamnou vesnici? S otcem a sestrou o takových věcech ale raději vůbec nepřemýšlíme. Ale to jsem již odbočila. Jak jsem řekla, těch devět let nebylo nijak zvlášť zajímavých. Lilith se starala o věci typu šití, vaření, sbírání bylinek. Na rozdíl ode mě se zdržovala převážně doma, nebo běhala někde s Tarenem, se kterým se velmi spřátelila... Jako zkušený lovec zvěře mě otec naučil všechno, co uměl. Často jsem mu pomáhala na lovu a stále se zlepšovala. Dil říkával, že mám velké nadání. Poté jsem začala chodit na lov někdy i sama, jelikož si poranil nohu a ta se nikdy pořádně nezahojila, i když je pravda, že se to poslední dobou lepšilo. Snad bych ale byla raději, kdyby ne. Bylo to právě jeho rozhodnutí, které nám se sestřičkou udělalo v životě další čáru přes rozpočet. Zkrátka jednoho dne usoudil, že už dokáže chodit zase normálně a vypravil se sám na lov do lesa. Odtud se už však nevrátil. Jeho tělo jsem nikdy nenašla, ale pravděpodobně ho dostal nějaký z medvědů. S Lilith jsme alespoň postavili malý pomník na kopci za vesnicí. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem se ho vlastně nikdy nezeptala na meč, co tehdy vytáhl z truhly, ani na podivný medailon, který teď stále nosím na krku. Pravděpodobně patřil Niele, mé matce, ale nikdy jsem ho u ní neviděla. Konec konců je to už ale dávno a lidé zapomínají. A vlastně je to i dobře. Od svých osmi let se snažím zapomenout na příjezd jezdců, osud mé matky a nyní i otce. A musím říct, že se mi to i celkem daří, je to už dávno. Navíc už je mi sedmnáct a život jde dál...

 Vikitta stála u kamenného pomníku. Již tomu byl rok, co ho sem s Lilith postavily. Ona sem ale chodila podstatně častěji. Dnes sem přinesla věneček vytvořený z pomněnek, který spolu s Lilith pletly.

 Proč jen smrt nemohla alespoň pro jednou odvrátit svou tvář? Ale já vím, co bys mi řekl, tati. Smrt není zlá, jen spravedlivá.

 Odněkud zaslechla smích. Ani se nemusela dívat a věděla, komu patří. Vlastně to už věděla asi celá vesnice, jelikož už to začínalo patřit ke zdejší každodenní rutině. Jakmile se za tím zvukem otočila, její domněnka se potvrdila. Na louce pobíhali dva hnědí koně, na jejichž hřbetech seděli Lilith a Taren.

 Viki nad tím jen mávla rukou a protočila oči. Ti dva spolu snad byli dvacet čtyři hodin denně. To aby je člověk každou chvíli kontroloval, jestli zas nevyvedou nějakou lumpárnu. I když je pravda, že to někdy může být i užitečné. Vikitta si vzpomněla na Dailu Černou, tělnatou ženušku, která se přistěhovala před několika měsíci... A za týden se zase odstěhovala.

 To ráno jí Taren s Lilith hodili do světnice naštvaného kohouta otevřeným oknem. Přistál jí přímo na hlavě a potom začal útočit na všechno kolem. Byl to totiž Zobák – nejagresivnější z místních kohoutů. Celou vesnici tehdy nevzbudilo kokrhání Zobákovo, nýbrž Daily Černé, která se potom pořádně proběhla po náměstíčku. Vikitta se musela usmát, když si tehdejší incident vybavila. Taren s Lilith, za nimi Daila s brunátnou tváří a Zobákem, který je jí v patách.