Stín Minulosti

Kapitola 4

 „To snad nemyslí vážně!"

Král Qelden praštil zlostně pěstí do stolu. Pak začal přecházet po trůnním sále sem a tam.

„Vždyť je to jasná výzva k otevřenému konfliktu! K válce!"

„Při vší úctě, pane, myslím, že byste to neměl dělat. Ne v těchto časech. Třeba došlo jen k nedorozumění. Bohužel to ale nemohu dost dobře posoudit, zvířecí kůstky dnes hovoří podivně, ale dost jasně na to, abych z nich dokázala vyčíst varování," řekla malá žena v rohu. Byla oděna v podivných záplatovaných šatech se spoustou kapes. U boků měla přivázáno několik váčků s nejrůznějším obsahem. Ryšavé vlasy jí splývaly až na ramena a na všechny v sále hleděla svýma tmavýma, avšak moudrýma očima. Byla to králova vědma.

„A co mám dělat?" namítl král. „Napadli a obsadili náš největší a nejdůležitější ekritový důl v Yreleonu! Vlastně náš jediný ekritový důl v Yreleonu!"

Qelden se zastavil, aby se napil. Popadl do ruky malou nádobku podobnou kalichu – hetyr - a několika hlty vypil nasládlou tekutinu v ní. Poté již prázdným hetyrem mrštil o zem.

„K čertu s tebou Getrire! K čertu s celým Weligardem!"

Na chvíli zavládlo dokonalé ticho. Etaila - králova vědma, Rothir – vrchní velitel vojsk, Delop – králův nejlepší a nejvěrnější rádce, pár zástupců služebnictva. Všichni mlčeli a čekali na Qeldenovu další reakci. Ten se za několik minut naštěstí již uklidnil a obrátil se na Delopa.

„Co si myslíš ty, Delope? Co mám udělat podle tebe?"

Rádce se na chviličku zamyslel, ale v trénované mysli mu vmžiku vyvstala odpověď.

„Souhlasím s vědmou, můj pane. Dokud se její vidění zcela neprojasní, nebylo by moc moudré dělat unáhlené závěry. V sázce je také dopad na celou zemi. Válka nikdy nepřináší nic dobrého, Yreleon se pod její vahou může naprosto zhroutit. Navrhuji vyslat zvěda. Před rozhodnutím by bylo dobré mít nějaké podklady, výpověď od někoho, kdo tamější situaci viděl na vlastní oči."

„Hm... Nedostatek tvé důvěry mě trochu rmoutí, Delope, ale dám na tvou radu." Král dosud stál ke všem zády, oči zabodnuté do země. Jednou rukou si hladil svůj vous. Nyní se otočil, aby ho bylo dobře slyšet.

„Okamžitě vyšlete nejlepšího zvěda! A dejte mu pokud možno dostatečně rychlého koně!"

Nato dal Qelden pokyn k vyklizení trůnního sálu. Jakmile všichni odešli, přistoupil ke stolu a shýbl se nad mapou, která tam dosud ležela.

Copak chystáš Getrire?, ptal se krále Weligardu v myšlenkách, i když samozřejmě věděl, že ho nemůže slyšet. Po chvilce zírání na mapu se sám pro sebe uchechtl. Vyndal z pouzdra dýku, kterou měl spolu se svým mečem u pasu, a ve chvilce ji zabodl přímo do středu Weligardského království.

*

‚Doufám, že jsi dostatečně silná, abys to vydržela. Dobře mě poslouchej. Až se probereš, za žádnou cenu se nevracej do vesnice. Jestli to uděláš, tvůj osud bude zpečetěn, tak jako osudy mnohých před tebou. Jestli se zrcadlo Teili'kal nemýlí, sehraješ ještě důležitou roli. Musíš zůstat naživu, slyšíš mě? Slyšíš...'

Vikittě se motala hlava a před očima se jí mlžilo. Co se to sakra stalo? Jako kdyby na ni někdo mluvil... Nějaká žena... Bože...

Dívka nějakou dobu jen tak seděla, dokud bolení hlavy nekleslo na únosnou úroveň a zrak se jí znovu nezaostřil.

Rozhlédla se kolem sebe. Chvíli vůbec netušila, kde se tam vzala, ale pak si znovu vzpomněla. Vybavilo se jí stopování. Vybavilo se jí zkoumání mrtvol a... omdlení? Ano... a pak jsem zaslechla tu ženu. Mluvila o nějakém varování. Ale proč? Proč bych se neměla vracet do vesnice?

Vikitta se zmateně postavila na nohy. Závan ledového větru ji zašimral na kůži. Na tuto roční dobu bylo nějak nezvykle chladno... Ještě včera bylo hezky... No jo! Vždyť už svítá! Musela jsem tu ležet celou noc!

Ani ji nepřekvapilo, když zjistila, že je špinavá a že má hlad. Bylo na čase se vrátit zpět do vesnice. Varování, nevarování... byl to jen sen, ne?

Překontrolovala si, že má všechny své věci, a vyrazila. Na to, že právě prochrápala celou noc v lese, byla nezvykle unavená. Zanedlouho se již brodila částí lesa s vysokou trávou. To značilo, že je vesnice již blízko.

Náhle uslyšela nějaký zvuk. Znělo to, jako když se blízko lesa prohání splašené stádo dobytka. Ne, počkat, jsou to koně.

To je zvláštní, myslela jsem si, že máme ve vesnici jen čtyři koně, ale tohle zní minimálně jako dvanáct párů kopyt. Ale co, nejspíš zas jedou kolem nějací zmatení strážní.

Vtom však vzduch pročísl náhlý výkřik. A po něm následovaly další. Tohle už nebylo normální. Přidala do kroku, když náhle v dalším výkřiku poznala známý hlas. 

Lilith?!

Viki vystřelila vpřed jako šíp. Běžela s větrem o závod, až nakonec konečně zahlédla první z domů své vesnice. Jakmile však byla u okraje lesa, zakopla a svalila se těsně před hustým houštím. Velice tomu však děkovala, jelikož to, co právě spatřila, jí doslova vyrazilo dech a snad i zachránilo život.

Kolem celé vesnice se prohánělo asi deset sivých koní, z nichž každý nesl na hřbetě jezdce zahaleného v černém plášti. Jeden z nich se právě podíval dívčiným směrem. Zdálo se však, že ji nespatřil. Ta se mezitím skryla za stromem. Srdce jí bilo jako splašené.

Bože, ne. Hlavně, prosím, ne tohle znovu! Prosím, to nemůže být pravda!

Dění za jejími zády ji však spravilo o opaku. Když se znovu odvážila podívat, spatřila kadeře blonďatých vlasů. To musí být Lilith! Jeden z jezdců ji surově táhl za sebou. Vikittina sestra sebou zmítala jako šílená, ale s ním to ani nehnulo.

Vikittě se sevřelo srdce. Z toulce vytáhla šíp a založila ho do tětivy. Vykoukla zpoza stromu a snažila se zacílit, jenže ruce se jí klepaly a cíl se stále nepředvídatelně hýbal.

Nebo se jen bojím vystřelit a prozradit tak svoji polohu?

Ne, musím si to správně načasovat.

Ale ano, bojíš se.

Říkám, že ne! Je tu jen hrozný vítr a –

Tak si to konečně přiznej, klepou se ti kolena.

Vikitta překvapeně zjistila, že na to nemá. Zápasila sama se sebou, ale stále nedokázala šíp vypustit. Bohužel už bylo pozdě. Všichni jezdci se seskupili a odjížděli pryč – i s Lilith a dalšími. Za chvíli se Vikittě ztratili z očí.

Dívka se zoufale svezla podél stromu, luk jí vypadl z ruky. Z očí se jí spustil vodopád slz a chytila se za hlavu.

Co se to stalo? Co se to sakra stalo? Mohla jsem tomu zabránit, tak proč jsem nevystřelila? Sakra proč? PROČ?!

Vztekle sebrala ze země klacek a začala si svůj hněv vybíjet na nevinném stromu. Nevnímala nic jiného, než svou zlobu. Byla naštvaná na celý svět... a nejvíc na sebe.

Slíbila své sestře, že ji ochrání, a selhala. Nedokázala to. Kvůli vlastní zbabělosti.

Nakonec se vyčerpaně opět svezla na zem, do očí se jí nahrnuly další slzy. Nedokázala myslet na nic jiného, než na to, že zklamala. Zklamala Lilith. A sebe také.