Stín Minulosti

Kapitola 14

  Lilith pomalu otevřela oči. Hlava jí třeštila, jako by právě dostala pořádnou ránu palicí. Promnula si oční víčka a pokusila se zaostřit mlžné obrysy kolem sebe. Vlastně se ale moc snažit nemusela. Kolem byla tma. Ne úplná, ale byla.

Dívka se jakžtakž opřela o stěnu za ní. Nebylo to moc pohodlné. Všude, kam se podívala, byl jen hrubě opracovaný kámen. Brzy zjistila, že místnost, ve které se právě nacházela, není příliš velká. V jednom rohu byla zavěšena malá lucerna, jejíž chabě plápolající plamínek zde byl jediným zdrojem světla.

Ne, počkat... je tu další světlo, uvědomila si Lilith.

Stále zamlžený zrak ji vedl přímo za ním. Náhle však narazila do nějaké překážky. Přímo před ní byly mříže. Zacloumala jimi, ale držely pevně.

Jak jinak...

Znovu na několik minut semknula víčka. Když je znovu otevřela, byl na tom její zrak už podstatně lépe. Uvědomila si, že přímo proti její ‚cele' visí další lucerna. Pak zaregistrovala další dvě po stranách. Domyslela si, že dál to pokračuje dalšími lucernami. Určitě chodba.

Začínal se jí čím dál více zmocňovat strach. Stála tady, zavřená, sama bez jakékoli společnosti, bez jakýchkoli informací a naprosto dezorientovaná. Připadala si jako v nějakém labyrintu nevědomí.

Po chvíli pocítila studený dotyk zimy na svých dlaních. Instinktivně je zastrčila do kapes. Pak sebou škubla, když ji do jednoho prstů pravé ruky něco píchlo. Nahmatala kulatý předmět, v němž byla ta špičatá věc zapíchnutá a vytáhla ho z kapsy. Musela se přemístit co nejblíže lucerně, aby si ho mohla pořádně prohlédnut. V prstech svírala jehlu.

Po tváři jí přejel letmý úsměv. Šití měla docela ráda. Nikdy ji nebavilo jehly opakovaně zandávat a vyndávat z hloubek zásuvek, měla ráda věci vždy po ruce. Vzala si tedy kus látky, nacpala do ní seno a zašila to. Měla tak svůj osobní jehelníček, který s oblibou uchovávala v kapse. Jak na něj mohla zapomenout? Lilith s překvapením zjistila, že si moc nepamatuje, co se v posledních dnech stalo. Jak se sem do háje dostala?

Otočila hlavu k mřížím. Vtom ji něco napadlo. Volnou rukou nahmatala zámek a jehlu do něj zastrčila. Pohybovala s ní tak dlouho, dokud nezaslechla cvaknutí. Srdce jí radostně poskočilo – byla volná.

Potichu se protáhla ven a dala se chodbou doprava. Míjela další podobné cely, jako byla ta její. Některé byly prázdné, jiné ovšem měly obyvatele. Bylo zvláštní, že každý z nich byl v bezvědomí. Po nějakém čase zaslechla hlasy. Stanula na konci chodby, který vedl do další místnosti. Ta již byla lépe osvětlená. Nacházelo se tu pár kusů nábytku. U skalní stěny se vyjímala jednoduchá dřevěná komoda. Kousek od protější stěny měly své místo dvě poměrně vysoké skříně s poličkami. Stály tu také dvě židle. Na každé z nich však seděl chlap jako hora v černé kožené vestě a na hladko oholenou hlavou. Těm by se Lilith opravdu nerada prozradila. Přímo uprostřed plápolal mohutný oheň, u kterého se muži ohřívali. Dokonce si na něm opékaly jakési kusy masa. Dívka měla co dělat, aby jí nezakručelo v břiše. Více ji ovšem udivilo, že zde necítí žádné známky kouře ani nic podobného. Normální oheň v uzavřeném prostoru by se přeci takto nechoval. Nakonec nad tím mávla rukou a rozhodla se pokračovat ve svém útěku.

Poté co se důkladně rozhlédla, zjistila, že jediná cesta pryč je na druhé straně místnosti. Bohužel to byla právě tato místnost plná nepřátelsky vypadajících týpků, co ji od ní dělila. Jak typické...

Možná tu ale byla cesta. Kdyby se dokázala nepozorovaně dostat až ke skříním, mohla by se za nimi skrýt, a pak už by zbýval jen kousek.