Stín Minulosti

Kapitola 10

 Nyret ve vzduchu obkroužil několik kol. Potom ladně a s tichostí přistál na dívčině rameni. Vikitta sykla, když se jeho drápy zaryly do ještě nezahojené rány. Opatrně si sovu pálenou přesunula z jednoho ramene na druhé. Nyret se nespokojeně zavrtěl. Byl zvyklý sedat na pravém rameni. Dnes měl ovšem smůlu.

„Dobré ráno," ozvalo se kdesi za Viki.

„I vám - totiž chci říct tobě, Ceryone." Snažila se vyhovět přítelově přání a tykat mu. Bohužel jí v tom bránila síla zvyku, ale to se dá odnaučit.

Muž se pousmál, ale nekomentoval to. „Vyrazíme hned. Vezmeme to lesem. Při troše štěstí už tam žádné tesryly ani nic podobného nenajdeme. A i kdyby ano, zbavíme se toho," mrkl na Vikittu. Ta se však moc spokojeně netvářila.

„Lesem? Proč ne po cestě? To by bylo mnohem bezpečnější."

„Možná. Ale pomalejší. Já znám zkratku," nenechal se Ceryon odbýt.

„Hm. A už jste po ní někdy jel?"

„Ovšem, jinak bych o ní ani nevěděl. A jen tak mimochodem, pojď se podívat, jak správně nastrojit koně. Bude se ti to hodit, řekl bych." Kdyby dívka mohla, pokrčila by rameny, jenže jedno měla zraněné a na druhém jí trůnil Nyret, a tak prostě jen popošla směrem k Ceryonovi, který se právě chystal nasedlat Heetyra.

Hnědák stál klidně. Nevzrušeně sledoval krajinu a neotočil se, ani když mu jeho pán na hřbet položil deku a na ni sedlo. Jenom jednou hrábl kopytem, když mu Ceryon utahoval podbřišník. Jinak stál poslušně nehnutě tam, kde byl. Udidlo s ohlávkou přijal také bez větších potíží. Vikitta to všechno sledovala a snažila se zapamatovat věci, jako bylo správné umístění sedla nebo správné utažení podbřišníku či podhrdelníku s nánosníkem.

Jakmile bylo vše na svém místě, zkoušela se znovu sama dostat do sedla. Tentokrát už potřebovala jen malou pomoc, a i když si Ceryon liboval, že se od minule zlepšila, ona v tom neviděla rozdíl. Muž se pak opět vyhoupl za ní. Viki si říkala, že sedět za sedlem musí být hrozně nepohodlné, ale Ceryon si nestěžoval.

Vjeli tedy do lesa. Pro dívku bylo zvláštní jet po jiném povrchu, zdálo se jí, že kůň našlapuje tak nějak jinak... opatrněji. Každopádně to víc houpalo.

Uvědomila si, že už nějakou dobu má hlavu skloněnou a pozoruje Heetyrovu chůzi. To musí vypadat fakt komicky... Rozhodla se jí tedy znovu zvednout, jenže právě v tu chvíli se kolem mihla větev a nečekaně ji švihla po hlavě. Naštěstí jenom po tváři, kde se jí objevil tenký, rudý škrábanec.

„Pozor. Šlehnutí větví někdy pěkně bolí," poznamenal Ceryon.

„Asi mi to nebudete věřit, ale právě jsem se o tom přesvědčila sama," prohlásila dívka naoko kousavě.

Ach jo, proč musí mít vždycky ve všem pravdu?

Po tomto poučení se Viki raději koukala i nad sebe, jestli si na ní nedělá zálusk nějaká další větev. A kdyby náhodou ano, prostě se jí vyhne. I přesto, že se nyní dívala spíše nahoru, si Vikitta nemohla nevšimnout, že nejedou jen tak někudy lesem, jak původně předpokládala, nýbrž po jakýchsi provizorních cestičkách, jenž tu vyšlapala zvěř. Bylo také samozřejmě spoustu zvířecích stop, kterých by si normálně člověk ani nevšiml nebo je nepokládal za důležité. Dívka po nich však čas od času hodila okem a určovala, které zvíře tudy asi prošlo. Nikdy není dobré vyjít ze cviku, pomyslela si. Navíc se cítila lépe, když věděla, co tu může potkat. Jeleny, srny, zajíce, divočáka... nic neobvyklého. Vlastně to brala skoro jako samozřejmost. Co ji ale potěšilo, bylo, že koruny stromů zakrývaly jinak velmi otravné paprsky slunce. Dokonce už ani nebylo takové vedro a ve stínu Stříbrného lesa to bylo znát ještě o něco citelněji. Spokojeně se v sedle zavrtěla.