Stín Minulosti

Kapitola 16

 Vikitta si prohmatala bolavé rameno a povzdechla si. Ony se ty potvory snad specializují na ramena či co, pomyslela si, jelikož už to bylo její druhé zranění ramene za poslední měsíc.

„Celkem nepříjemné, viď?" všiml si Ceryon jejího výrazu. Pak na ni mrkl: „Ale neboj se, brzy se to zahojí. Navíc každá rána tě čím dál víc zoceluje."

„Asi máš pravdu, ale zatím mě to akorát tak nanejvýš štve," prohodila dívka mrzutě a přehodila si pytel s hlavou příšery do zdravé ruky. S překvapením si uvědomila, že jednou na své jizvy bude pyšná. Byla hrdá na to, že přežila už tolik nebezpečí, i když to byla z velké části Ceryonova zásluha a s jeho zkušenostmi se rovnat nemohla.

Kráčeli bok po boku jednou z rušných ulic Daorthu a Viki už se nemohla dočkat, až splatí svůj ‚dluh' vůči městu. Pak si zničehonic na něco vzpomněla.

„Ceryone? Přemýšlela jsem o jméně pro Lertakovu dýku."

Muž pozvedl zvědavě obočí: „A?"

„No, nejdřív mě vůbec nic nenapadalo. Ale v těch stokách jsem si všimla něčeho, co mi došlo až teď – ty runy na čepeli ve tmě zářily! Tak mě tak napadlo... co třeba Jiskra temnot?"

„Jiskra temnot? Není to trochu moc dlouhé?"

„A proč by mělo být?" opáčila Vikitta.

„No, přinejmenším je to trochu kýčovité..."

Dívka přimhouřila oči: „Ani nápad! A i kdyby, mně se to líbí. Sám jsi mi řekl, ať nějaké jméno vymyslím, takže koukej mlčet."

„Vždyť už mlčím," opáčil přítel. Hned v další chvíli mu zacukaly koutky. Byl opravdu rád, že si Viki dokáže stát za svým názorem.

V další chvíli upřel zrak do výšky, aby si mohl prohlédnout Daelrit, královský hrad. Byla ironie, že si ho ještě vlastně nikdy pořádně neprohlédl, ačkoli město Daorth navštívil již několikrát.

„Ale ne, zase oni," upřela Vikitta zrak na dva strážné před hradní bránou.

„Potížisté?" zpozorněl Ceryon.

„Tak nějak. Při našem prvním setkání se mi vysmáli do obličeje. Ten vpravo je Lignas, jméno toho druhého nevím."

Ceryon pokýval hlavou. „Tak se na ty ptáčky podíváme."

Oba strážní byli očividně zabraní do nějakého rozhovoru a příchozích si všimli, až když došli až k nim.

„Žádáme o vstup do hradu za účelem slyšení u královy vědmy," pronesla Vikitta jak nejformálněji dovedla.

Strážný Lignas se zatvářil poněkud tupě, zatímco jeho přítel, který dívku poznal a očividně ho štvalo, že ji opět vidí, se nadechl ke slovu: „Cože? Tady někdo něco říkal?"

„Netušil jsem, že tu slouží jen jedinci s podprůměrnou inteligencí," řekl Ceryon jakoby mimochodem. „Slyšel jsi dámu – pusť nás dovnitř."

Strážce si Ceryona pořádně prohlédl. Očividně se s ním nechtěl dostat do křížku.

„Obyčejní lidé do hradu nesmí, to už jsme jí ří-"

„Hej, Lignasi, to je ta holka, co měla vyřídit tu záležitost s mizejícíma lidma, asi bysme jí měli pustit," zašeptal mu do ucha druhý strážný.

„Seš si jistej?"

„Naprosto, říkal to kapitán."

„Hm, dobrá tedy. Ona může jít, ale vy zůstanete tady," ukázal na Ceryona.