Stín Minulosti

Kapitola 13

 Dívka klečela v trůnním sále už dobrých deset minut. Začínaly ji z toho bolet kolena. Náhle se však ozvalo skřípění těžkých dřevěných dveří a dovnitř vstoupila ona rusovlasá žena, nyní již vhodněji oblečená.

Viki čekala, že se posadí na trůn a bude dělat důležitou dámu, ovšem to se nestalo. Místo toho se postavila před ni. S diplomatickým odstupem, samozřejmě.

„Jsem Etaila, vědma králova a oddaná služebnice království. Jaké je tvé jméno?"

„Vikitta," odpověděla dívka s očima zabodnutýma do země.

„Povstaň, Vikitto."

Dívka udělala co jí bylo řečeno a odvážila se ženě podívat do obličeje. Nějakou dobu si obě dvě vzájemně hleděly do očí. Etailiny oči byly tmavé, temně rudo-oranžové. Jakoby se v nich neustále přelévala barva. Když se Viki zadívala pozorněji, zjistila, že mají téměř totožnou barvu jako její vlasy.

Vědma uhnula pohledem jako první. Volným krokem se procházela okolo dívky a prohlížela si ji ze všech stran. Něco jí na ní nesedělo. Dokončila svůj kruh o tři sta šedesáti stupních a stoupla si zpět na svou výchozí pozici. Velmi pečlivě si prohlédla každý kout dívčina obličeje. Potom si všimla medailonu, který měla na krku. Překvapilo ji to, ale nedala na sobě nic znát. Ano, tohle bylo to, co jí nesedělo.

„Přejďeme rovnou k jádru věci. Prý jsi se vloupala do královských komnat?" prolomila Etaila náhle ticho.

„Já-" začala neochotně Viki.

„Ano nebo ne?"

„Ano," sklopila dívka zrak.

„Sama?"

„Ano."

„A důvod?" optala se vědma neutrálním hlasem.

Vtom se však znovu otevřely těžké dřevěné dveře a dovnitř vstoupil zhruba čtyřicetiletý černovlasý vousatý muž s širokými rameny a nevypadal, že by měl zrovna nejsrdečnější náladu.

„Velice se omlouvám, že narušuji právě probíhající... výslech," těkal očima z Vikitty a Etailu, u které se jeho pohled zastavil, „ale zdá se mi to, nebo mi nikdo neřekl o tom, že vůbec probíhá?"

„Vy máte na starost válečné případy, pane Rothire. Vaše přítomnost zde se nezdála nutná," pronesla vědma svým diplomatickým hlasem.

„Nezdála nutná," zamumlal muž jménem Rothir. „Samozřejmě! Někdo se bez toho, aniž by si ho někdo všiml, dostane až do králových komnat, ale má přítomnost u takového případu vskutku není nutná! Dovoluji si nesouhlasit, mám opačný názor." Muž a rusovláska se navzájem probodávali pohledy.

„Dobrá, zaujměte tedy své místo a budeme pokračovat," odbyla Etaila jeho slova bez námahy. Rothir se sice mračil jako bouřkový mrak, ale ušetřil si jízlivou poznámku, která se mu drala na jazyk, a udělal, co vědma řekla. Všechny zraky se nyní opět stočily na Viki. Ta po chvíli koukání do vědminých očí usoudila, že vyčkává na její odpověď, které se jí předtím nedostalo.

„Mám – tedy měla jsem naléhavou zprávu pro krále." Vikitta usoudila, že téhle ženě je moudré říkat rovnou to, na co se ptá. Jen to nejpodstatnější a nenabalovat na to tuny okecávacích žvástů.

„Důležitou zprávu," zopakovala Etaila. „Král je momentálně nepřítomen. Pověz ji tedy mně."

Dívka se nenápadně ošila. Původně měla v plánu donést ‚poselství' přímo králi. Bůhví, jestli se k němu vůbec dostane. Ale stejně tu teď nebyl a tihle lidé jí možná vyhoví. Začala tedy s vyprávěním. Barvitě popisovala jezdce na koních a významnou část také věnovala zajatcům. Když skončila, zavládlo v celé místnosti dokonalé ticho.