Cesta kočičím životem

2. Kapitola

Koťatům jsou 3 měsíce
Matka koťat, už nebyla tak hubená a vypadala, že jí je líp. Jenže přišla o mléko, tak se koťata krmila z jiného mléka, které jim vždycky Henry přinesl. Bylo velice podobné, tomu jejich mamky, ale nebylo to totéž. Sněženka zrovna vypila svoji misku mléka, unaveně zívla a přivřela oči. Hledala, kam by si lehla, aby si mohla odpočinout. Její mamka Svrnka byla ve vedlejší místnosti s Henrym, společně s jejími bratry, kteří již dopili svojí misku mléka. Už už na ně chtěla zavolat, ale kousek od ní se ozvalo: ,,Pojď si lehnout sem, Sněženko!" Byl to Aron. Byl to sice pes, ale na kočky byl zvyklý, díky tomu také rozuměl jejich řeči. Aronovi bylo prý osm let. Sněženka k němu vděčně docupitala a lehla si k němu do jeho pelíšku. K velkému psovi se přitiskla a pomalu začala usínat. Ač byl Aron často mrzutý a měnily se mu dost nálady, měl svého pána a Sněženčinu rodinu moc rád. Sněženka zavřela oči a za nedlouho usnula.

,,Sněženko, vstávej! Vstávej! No tak Sněženko!" Mluvil na ni kdosi a Sněženka se probudila. Rozespale zamrkala a uviděla nad sebou Havránka, který netrpělivě přešlapoval z tlapky na tlapku a oči mu přímo zářily nadšením. ,,Co se děje, Havránku?" Zeptala se Sněženka stále rozespale a zmateně. Havránek jí odpověděl: ,,Máme s Plamínkem novou hru! Chceš si jí zahrát?" Zeptal se nadšeně její bratr. ,,Musíš tolik řvát?!" Ozvalo se vedle Sněženky, která za svými zády ucítila pohyb. Aron se probudil a mírně vrčel. ,,Promiň Arone..." Zašeptal se sklopenýma očima Havránek a Aron si cosi zabručel, znovu si položil hlavu a zavřel oči. ,,Jak dlouho jsem spala?" Zeptala se Sněženka stále rozespale a Havránek jí odpověděl: ,,Dlouho." A stále netrpělivě přešlapoval. Sněženka chvíli přemýšlela, ale nakonec přikývla. ,,Tak jo." Havránek si povyskočil, vzal Sněženku za kožich a pomohl jí vstát. ,,Tak pojď!" Zavolal na ní a vyběhl ven. Sněženka se ještě podívala na Arona jestli spí. Měl zavřené oči a klidně oddechoval. Sněženka tedy následovala Havránka ven.

Venku seděl Plamínek a když je uviděl, tak se k nim rozběhl. ,,To ti vážně trvalo tak dlouho jí vzbudit?" Zeptal se pobaveně Plamínek a Havránek přimhouřil oči. ,,Jo. Spala jako zabitá." Sněženka protočila očima a smutně odvětila: ,,Já za to nemůžu..." ,,Však to ti nikdo neříká." Usmál se Plamínek a všichni tři šli kousek za jejich domek, za kterým byla zahrada, pak malý kopec a pak les. ,,Co je to za hru?" Zeptala se Sněženka podezřívavě. ,,Ta hra se jmenuje... Lov na krysu." Zasmál se potichu Havránek, ale Sněženka nechápala. Podívala se na Plamínka, ten jen sklopil oči. ,,Mě přinutil..." Řekl a Sněženka si to uvědomila. To není hra. V trávě před nima se vynořila obrovská krysa. Syčela, vrčela a švihala ocasem ze strany na stranu. ,,To nemyslíš vážně!" Vytřeštila oči Sněženka a šokovaně ucouvla. ,,Ne, ne, ne! Tohle není žádná hra, ale sebevražda!" Vykřikla zoufale a ještě víc couvla. ,,To jsem mu taky říkal, myslíš, že si to pako dalo říct?" Vyprskl Plamínek a naježil se. Krysa se ke koťatům pomalu blížila a Havránek k ní též. Vrčel a syčel, ale krysa byla větší a svalnatější. Uchechtla se a skočila přímo po Havránkovi. ,,Havránku, ne!" Zakřičeli Sněženka s Plamínkem najednou, ale než stihli něco udělat, prohnal se nad nima stín a ten, komu stín patřil krysu přitiskl k zemi a zakousl se jí do krku. Krysa pištěla, ale po chvíli její pištění ustalo a z nebezpečné obrovské krysy se stala jen zakrvácená, smrdutá hromádka chlupů. Byl to Aron, kdo jim přišel na pomoc.

,,Koťata bláznivá! Co vás to popadlo?! Hned jsem věděl, když Havránek řekl slovo "hra" že to nebude ledajaká hra! Ta krysa by vás zabila! Kdybych za vámi neběžel, byla by z vás všech třech, jen malá, studená hromádka chlupů a skončili by jste, jako ti před váma!" Křičel na koťata Aron a těkal pohledem z jednoho kotěte na druhé. Koťata ho jen vyděšeně sledovala. Sněženka věděla, že má pravdu. Ale ona nevěděla o co jde! Otevřela pomalu tlamičku, aby mu to řekla, jenže místo ní promluvil Havránek. ,,Už jsem tu krysu skoro měl! Kdyby jsi nepřišel, tak-" Nedořekl to, protože mu do řeči skočil Aron. ,,Tak bys byl mrtvej!" Havránek se naježil a zavrčel. Zahradou se linul hluboký, pronikavý, Aronův Štěkot. Havránek přestal vrčet a místo vrčení se začal třást a přikrčil se. Aronovi oči pláli vztekem, ale taky zoufalstvím a strachem. ,,Pojďte. Jdeme domů." Řekl potichu Aron a vydal se směrem dolů z kopce k domku. Plamínek šel se svěšeným ocasem a ušima a Sněženka ho s Havránkem následovala. Havránek se pořád třásl. Sněženka věděla, že Aronovi nejspíš došlo čí to byl nápad. Měl právo na jejího bratra zaštěkat i když není jeho rodič, má je všechny rád a i když je starý, pořád je silný a měl by se k němu chovat respekt. Sněženka věděla, že mají průšvih a že jejich matka Skvrnka, z toho nadšená určitě nebude...

Khámooo
820 slov...
Jsem se překonala vám říkám. XD
Není to sice veselá kapitola, jak jsem slíbila, ale zase není smutná... Nebo na mě tak alepsoň nepůsobí...
Jak působí na vás?
Myslíte si že na ně Aron měl právo křičet?
A která postava, která už tu má nějakou osobnost, je vám zatím nejvíc sympatická?

Zatím se mějte vy XDďáci!😁😉