15. Kapitola

32 4 0
                                    

Havránek se tulil k Plamínkovi, který ho konejšivě hladil ocasem po zádech. Havránek těžce nesl, že si odnesli Sněženku. Plamínek samozřejmě taky. Vždyť je to jejich sestra! Už to byl asi týden co si Sněženku vzali a když lidé procházeli kolem dvou zbylých koťat bez Sněženky, prohlíželi si jen Plamínka a Havránkovi nevěnovali jediný pohled. Plamínek moc dobře věděl proč. To kvůli tomu poloslepému oku. Plamínkovi to přišlo nespravedlivé, že jo takhle odsuzují jen kvůli oku.

Jednou do útulku přišel dobře oblečený pán se zrzavými vlasy a knírem s malou blonďatou, kudrnatou holčičkou. Vypadali sice mile, ale Plamínek z nich necítil jen dobro. Obzvláště z té holčičky. Pán té holčičce něco řekl a ta hned vyběhla do zadní části budovy a prohlížela si kočky, které tam byli. Plamínek se naježil a Havránek s ním. I on neměl z té holčičky dobrý pocit. Holčička sledovala černo bílého kocoura, jak si myje tlapku. ,,Jsi hezký. Ale moc starý." Řekla. Kocour se naježil a začal švihat ocasem. Plamínek se mu nedivil. Ten kocour se jmenoval Tom a nebyl mu ani jeden rok. Šlo vidět, že ta holčina asi nebude moc chytrá. Probíhala mezi kočkama, když si všimla Plamínka. Široce se usmála a Plamínek dostal strach. To ne... Pomyslel si a natiskl se na zadní část klece.

,,Neboj se. Pojď ke mně." Zašeptala holčička, ale Plamínek se akorát víc naježil. Havránek se postavil před něj a zavrčel. Holčička se odtáhla a zamračila se. ,,Tati?!" Zavolala a Plamínek odstrčil Havránka stranou. ,,Nech toho Havránku. K ničemu to není. Neboj. Slibuju že ať se stane cokoliv, najdu tě. Tebe i Sněženku. Za každou cenu." Řekl Plamínek a pokusil se o úsměv. Havránkovy oči zesmutněli. Plamínek se o tom co řekl snažil přesvědčit i sebe. Za chvilku přiběhl ten pán. ,,Chtěla bych toho zrzavého." Řekla holčina a ukázala na Plamínka. Ten na sucho polkl. Přiběhla i Veronika a bez nějakého výrazu ve tváři otevřela klec, vzala Plamínka a zase klec zavřela. Zrzavý kocourek se nebránil, jen se posmutněle díval na svého bratra. Chvíli jen stáli u pultu a něco řešili, potom dala Veronika Plamínka do přepravky a podala ho pánovi. ,,Tak pojď Amy." Řekl pán, rozloučil se s Veronikou a odešli. Takže ta holčina je Amy... Pomyslel si Plamínek a snažil se skrýt svoji nervozitu a strach.


380 slov

Cesta kočičím životem Kde žijí příběhy. Začni objevovat