Cesta kočičím životem

14. Kapitola

Sněženka mňoukala o pomoc a snažila se vyprostit z náruče toho tlustého pána, vedle kterého šel šedý vlčák, kterého si chlap vzal společně se Sněženkou. ,,Je to marné bílá krásko. Nevyprostíš se." Řekl lítostivě vlčák a smutně se na Sněženku podíval. Byla překvapená, že ten pes umí kočičí řečí, ale nijak zvlášť to neřešila. Muž naložil vlčáka i Sněženku do černé dodávky, kde je zavřel do volných klecí. Sám si nastoupil do auta, nastartoval a auto se rozjelo. Sněženka byla šokovaná, kolik zvířat tam bylo. Leželo tam v klecích asi šest koček, tři psi a Sněženka si všimla i dvou papoušků. Lehla si do klece a s pocitem bezmoci si zakryla tlapkama obličej.

,,Hej, ty! Bílá krásko!" Zašeptal někdo jejím směrem. Podle toho oslovení si Sněženka myslela, že jí oslovil ten vlčák. Ten však ležel a spal. Ten kdo jí oslovil byl v kleci naproti ní. Byla to již dospělá tmavě mourovatá kočka, se zelenýma očima. Sněženka se na tu kočku podívala, ale nic neříkala. ,,Em, jak se jmenuješ?" Zeptala se kočka Sněženky a naklonila hlavu na stranu. Sněženka přimhouřila oči. Té kočce ani za mák nevěřila. Kočka si povzdechla. ,,Já jsem Marta. Teď už se mi představit můžeš. Neboj, nic ti neudělám. Navíc jsem v kleci, jako oni. Měli by jsme držet při sobě, jestli chceme zvládnout to místo kam nás vezou. Věř mi." Řekla kočka Marta a pousmála se. Sněženka přestala mhouřit oči a představila se. ,,Jsem Sněženka." Mluvila potichu. Byla stále v šoku a bála se. Marta se ještě víc usmála. ,,Těší mě Sněženko."

Po zbytek cesty si tam kočky a i ten šedý vlčák mezi sebou povídali. Dvě černé kočky, sestry, se jmenovali Koudy a Lilly. Černobílá kočka a hnědý mourek, kteří byli do sebe zamilovaní, se jmenovali Saša a Hnědák. Tak nějak se představovali dál, říkali si své životní příběhy a tak. Ten šedý vlčák žil se dvěma kocoury, proto rozuměl kočkám. Ostatní psi a papoušci si jejich rozhovoru nevšímali, což byla výhoda. Vlčák se představil jako Ron. Žil se svým páníčkem policistou, ten však zemřel na následky zranění a protože Ron byl věrný jenom jemu, museli ho dát do útulku. Nejvíc si Sněženka rozuměla právě s Ronem a Martou. Strach jí pomalu opouštěl, místo něho Sněženku zahrnoval pocit bezpečí, že má takové kamarády. Všichni tam byli hodní, dokonce i Ron se ke kočkám choval hezky. Najednou uslyšela Sněženka prudkou ránu a jak se vypíná motor. Najednou jí zase chytil strach a taky že právem.