Cesta kočičím životem

35. Kapitola

Plamínek běžel za Colonelem. Slunce již zapadlo a obloha začínala pomalu blednout. Colonel začínal zpomalovat, tak se Plamínek zařadil vedle něj. ,,Co se děje? Proč jsi zpomalil?" Zeptal se Plamínek Colonela, ten nic neřekl jen upřel své zelené oči kamsi před sebe a posadil se. Plamínek sledoval jeho pohled, spatřil velkou budovu připomínající polo rozpadlý útulek. ,,To je ten dům pastí?" Otočil se na Colonela. Ten přikývl. ,,Ano. Pojď za mnou." Colonel ho zavedl k jednomu z oken budovy. ,,Tady jsou kočky." Zašeptal hnědý kocour a podíval se na Plamínka. ,,Lehni si." Plamínek se na něj zmateně podíval. ,,Cože?" ,,Prostě si lehni." Zopakoval Colonel a tak Plamínek udělal co řekl. Málem si vyrazil dech, když si na něj Colonel stoupl a vyskočil na parapet okna. Colonel se pobídl Plamínka pohledem aby skočil. Plamínek tedy vyskočil a předními tlapkami se zachytil o parapet. Colonel ho chytil za zátylek a vytáhl k němu. Potom vytáhl drápy a odemkl tak zámek u okna. Otevřel ho. ,,Zde je tvá sestra." Zašeptal Colonel a ocasem mu ukázal ať tam jde.

Plamínkovi začalo bušit srdce. Vyskočil do okna a po klecích seskákal až dolů. Pohledem projížděl po kočkách v klecích. Bylo mu jich líto, avšak hledal jednu konkrétní kočku. Konečně jí uviděl. Viděl bílou kočku a cítil její vůni. ,,Sněženko?" Zašeptal váhavě a kočka pootevřela oči. Měla je modré. Ano, byla to Sněženka. Sněženka otevřela unaveně oči a když spatřila zrzavého kocoura, neubránila se úsměvu a slzám v očích. Cítila jeho známou vůni. ,,Plamínku?" Plamínek s malým úsměvem na tváři přikývl. Sněženka hned odemkla svůj zámek a vrhla se na Plamínka. Celá šťastná, že vidí svého bratra se k němu přitiskla. ,,Plamínku! Tak moc jsi mi chyběl!" Rozbrečela se. Plamínek skoro taky. ,,Taky jsi mi chyběla Sněženko." Kočky za nima se začínaly probouzet a zmateně a zvědavě něco šuškali. Vzbudil se i Willy a překvapeně sledoval, jak se k němu blíží hnědý kocour. ,,My už jsme se viděli že?" Colonel naklonil hlavu na stranu a Willy polkl a přikývl. Colonel drápem odemkl jeho klec a poodstoupil. Willy váhavě vylezl z klece a podíval se na Sněženku. ,,Tak co Willy, už mi věříš?" Sněženka měla v očích jiskřičky. Willy znovu polkl a stydlivě se usmál. ,,Jdeme vás zachránit. Všechny." Řekl Plamínek a napřímil se. Kočky za nima začaly jásat.

Colonel, Plamínek, Willy a Sněženka, odemkli klece ostatních koček a rozprostřeli se do dalších místností. Postupně odemykali klece všech zvířat i psů. Po chodbách běhala zvířata všeho druhu a když tam přiběhli dva vyděšení hlídači a ze své kanceláře vylezl Šéf, Sněženka se pomstychtivě usmála a nechala Kočky odemykat další klece. Muži se je snažili pochytat, jenže na to tam bylo moc zvířat. Po chvíli byly slyšet houkačky a oknama budovy prosvítalo modré a červené světlo. Byla to policie. Museli slyšet ten hluk co v budově byl.

Všechna zvířata vyběhla ven a skutečně před domem stály čtyři policejní auta a spoustu policajtů. Ti začali chytat zvířata a zatýkat může jenž byli v budově. Dokonce i Šéfa, na kterém bylo vidět že z toho není nadšený. Sněženka uviděla, jak si Colonela chová jeden policajt a pochopila, že tento kocour nejspíš našel nový domov. Přišla k němu a usmála se. ,,Řekla bych, že ty už budeš v životě jen šťastný." Naklonila hlavu dozadu aby na Colonela viděla. Ten se na ni usmál. ,,Děkuji Sněženko. Za všechno." Tohle bylo sbohem, nebo možná na shledanou. Sněženka se usmála a sklonila s úsměvem hlavu. ,,Není zač Coloneli." A odešla hledat Plamínka.

Našla ho pyšně sedět trochu dál od policejních aut, tak se k němu přidala. ,,Jsem ráda že tě opět vidím Plamínku. Ani nevíš jak." Plamínek se usmál. ,,Já jsem zase rád že vidím tebe sestřičko. Kvůli tomuhle shledání, jsme si oba prožili svoje." Plamínek odvrátil pohled a najednou se mu v hlavě objevila vzpomínka na křičící Zrůdičku a její krvácející oko. Věděl, že ho to poznamenalo a že na to jen tak nezapomene. ,,Půjdeš se mnou?" Zeptal se Plamínek a znovu se otočil na Sněženku. ,,Kam?" Naklonila hlavu na stranu. Plamínek se zářivě usmál. ,,Najít Havránka přece." Sněženka zajásala a přitiskla se k němu. Oba začali příst.

,,Em, Sněženko?" Uslyšela bílá kočka a mírně se od Plamínka odtáhla. Byl to Willy a přišel k ní blíž. ,,Odpusť mi že jsem ti nevěřil." Willy sklopil zrak a bylo znát, že se stydí. Sněženka si mu položila čelo na to jeho a pousmála se. ,,To nic Willy." Willy se usmál a zavrněl. ,,Chceš jít s námi Willy?" Zeptala se Sněženka a Willyho úsměv povadl. Odtáhl se. ,,Promiň, ale ne. Nemůžu." Zavrtěl hlavou a díval se do země. ,,Proč nemůžeš? Chceš mě snad opustit?" Zeptala se Sněženka a znovu se jí chtělo brečet. Willy se na ni podíval. ,,Ne! To víš že nechci, ale musím. Jak už víš, jsem tu skoro od kotěte, ale mám rodinu. Žije tady ve městě a jí musí najít." Řekl rychle a podíval se do města. Sněženka si povzdechla. ,,To chápu. No nic. Tak se měj Willy." Objala ho a Willy zavrněl. ,,Měj se. Mám tě rád Sněženko." Zašeptal a odtáhl se. ,,Já tebe taky Willy." Sněžence se zaleskly smutkem oči. Willy se na ni naposledy podíval, lítostivě stáhl uši a vyběhl směrem do města. ,,Tak co, půjdeme?" Zeptal se Plamínek opatrně, protože mu došlo že jeho sestra toho kocoura musela mít opravdu ráda. ,,Ano, půjdeme." A tak, bok po boku seběhli dolů, kolem policejních aut a běželi najít jejich bratra Havránka.

902 slov :O
Oh yeaaah

Taakžee, zbývá asi jen jedna nebo dvě kapitoly omg