Období touhy

Zaváhání

Nechávám odeznít tu hořkost bezednou,
co lpí na mé duši, sžírá mě najednou.
Láká mne v temnou sluj, pobízí ovocem,
podobna spíš moru či horším nemocem.

V šedivý zášti šál tak hebce se svíjím,
krve rána plna, jíž jedy teď vpíjím.
Jak zmije uštknutí v duši mou přitisklé,
nezbavím se více bolesti závislé.

Kroužíce zmateně zrádným světa dílem,
pohlcen bezmocí, vločka v sněhu bílém.
Vzdálena závoji, snad zvonům svatebním,
podobna spíš vrahu, těm činům hanebným.

Jak lotr proradný, podezřiv vlastním snem,
stejně tak váhajíc každičkým zimním dnem.
Nevěřím ni slovu, jež vychází z těch úst,
nabádám však sebe, tu křivdu nedopusť!

Zrak temna zbavený, čistý křišťálu zjev,
opět hnány slzy v čarovný lásky zpěv.
Snad věřit svévolně příslušno duši jest,
sevřít nebeský třpyt do tónů strun a hvězd.

Navzdory požáru, jenž zášti krutý hrot,
odsouzencem pýchy stanoven lidský rod.
Navěky prokleti, bez naděje spásné,
však světlo hasnoucí, stále chvíli jasné.

Té svíce mizivé, paprsků záře jas,
prostoupí za bránu, odhaliv tisíc krás.
V čarovný citu vlas zapleten něhy květ,
na vánku odnášen, zrozen do lásky vět.

Jak perly korálek,bělostný a živý,
stvořen krásou světa, jíž každý se diví.
Již vlídným úsměvem ověnčeny tváře,
sezdány v jedinou růži pestré záře.