Proč štěstí nemůže snazší být,
proč unášeno je lidem z dohledu.
Zač stává se kopkou plnou pohledů,
v níž srdce lidské bídně musí vřít.
Není snad přáno lidské duši,
zbaviti se pout útrap světa kolmého,
plout lehkým proudem moře volného,
opustit truchlivé slzy, jež klid ruší.
Upřímné a něžné kapky ranní rosy
pohlceny v rozmar neblaze trpké chuti,
v lásce udušeny, k prohřešku jen nutí,
odpuštění hledají, však nikdo neprosí.
Pýcha spolykána na lžících zalknutých,
však bez okolků vplivnuta do tváře,
kdo rozezná to, kdo odhalí lháře,
skrývá se láska v slovech zamknutých?
Toť otázka tak blízká mému štěstí,
přál bych si hluboce odpověď znát,
opět bez starostí, bez tíhy se smát.
Dechu však ubývá, je pouhou zvěstí.
Zdráhám se obměkčit bolavé srdce,
otrávené, slábnoucí pod zášti stínem,
bezbřehá naivita utopena splínem,
zbloudile odváta jest k daleké řece.
Hledíce v písmo, ve svitek našich duší,
oslepeni černým žárem všeho zmaru,
schopen není vzdát se danajského daru,
na věčnost odsouzeni, slepí a hluší.
ČTEŠ
Období touhy
PoesíaPokračující soubor básní, zaměřený na emoce spjaté s láskou a všemi touhami i bolestmi, které přináší. Jejich podstata a interpretace závisí, jako u vší poezie, na každé jednotlivé mysli, každém srdci..
