Období touhy

Ztráta

Můj přesladký kvítek, ta kráska nebeská,
snad sněním jeví se mi, neb je tak hezká.
Hledím jí do očí, zjevem jiskrných skal,
pouze Bůh se dozví, zdali jsem se tě ptal.

Na otázku vyvstalou a jejích sto krás,
toť hádanka přede mnou, ta již jsem propás.
Zda miluješ, zda hoříš jak žhnoucí úly,
štěstí tak zářivé již zmítá se vpůli.

Vpíjím se do duše veskrz vybledlých ran,
nyní vestavěn a vsazen tvůj mocný pán.
Objímá hladinu, tak hořečně vžitou,
zdobena o kapku, jak do stříbra litou.

Tam beztvarý či beze stran jeví se zjev,
lehounce křehký jak ze všech nejzazší zpěv.
Tam rozsvítí louči mořený uhel můj,
sic rudě rozlícen, však spavý úděl tvůj.

Nedovolán úcty, ani vděčnosti děj,
v ulici bezcílnou jen tichounce jí pěj.
Ten příběh nemravný naší zbožné paní,
skýtá mé útrapy bez lehkosti spaní.

Jak zelenavá louka modravě se dme,
srdce její dožívá se hořkého dne.
Bez duše, bez stébla víry tak lenivé,
útrapně brání se duši mé mizivé.

Vyzývá spárů, těch dosyta krvavých,
nechť ulehne ve snech zdánlivě mlhavých.
Nespatří vícekrát onen přejasný skvost,
hořící troud uvržený v prastarý post.

Na útratu věčnou, avšak bez zalknutí,
vkrádá se do temna snad bezelstné hnutí.
Nikdy již nekřikne jména počátek svůj,
ty větře úplavný, vstřícně a klidně duj.

Vrývej se do desky, tak hrůzně vetřelé,
hlubokého účelu, však jen omšele.
Zářivý v té budoucnosti jest její růž,
však omotán černě jak vybledlá stuž.