V jediný cit skryta pravda celá,
držena v těch dlaních tiše volá,
temným tichem neprostoupí šepot,
ni bez konce silný srdce dupot.
Šero zacházejícího Slunce,
jak jadérko v blednoucí jablůnce,
přimknuté rty okusí jich plody,
hořké budou noci chmurné hody.
Těžký pelyněk, otrávený bol,
krve dříve čiré, teď černý stvol.
Děsivě proradný osudu hrot,
neblaze dozírný jest slzný brod.
Jak stéblo pouhé trávy bezmocné,
zklamáno jest nitro, již nemocné.
Sípavě chřadne zbylý spásy tón,
nedolehne k cíli, toť mrtvý zvon.
Poslední dech prosí černé nebe,
neopouštěj hvězdu, ztratíš sebe.
Bezcílnou pustinou se vydáš zas,
mysl ovine děsu černý pás.
Strach a bída však i dále bratři,
zraky tvé snad v jasnou chvíli spatří,
neštěstí zmaru v kamennou sochu,
života vzdát se za lásky trochu.
Květin spousta zraje napříč světem,
pijí z touhy, sklání se k obětem.
Duší zbloudilo v překrásných lesích,
tváře ztracené, spáleny v pecích.
Ohňů dýmem se plnící skráně,
vzdáleny na hony klidné pláně,
bez klíče uzamčen do truhlice,
nespatří světlo něžné již více.
ČTEŠ
Období touhy
PoesíaPokračující soubor básní, zaměřený na emoce spjaté s láskou a všemi touhami i bolestmi, které přináší. Jejich podstata a interpretace závisí, jako u vší poezie, na každé jednotlivé mysli, každém srdci..
