Ponořte se do příběhu plného lásky, vášně, pochopení ale taky strachu a nenávisti. A právě tyto pocity popisují život. Je jen na každém z nás, jak se k životu postaví. Život se k nám totiž zachová tak, jak si každý zaslouží.
Je něco okolo páté ráno a já sedím ve svých starých, teď už zpocených, teplácích a přemýšlím. Znovu. Nedokážu totiž zapomenout na ty oči. Nedokázal jsem zapomenout ani díky cvičení. Můj boxovací pytel byl rád že to po těch hodinách přežil, ale já ty oči stále nevytěsnil z mé hlavy. Je to jako kdybych už je někde viděl. Jako kdybych je znal. Ale nevím odkud. Je to jako spojení. Spojení mě a jeho. Modré a zelené. Asi si už vymýšlím. Něco čemu chci věřit. Nepotřebuji aby tomu věřili ostatní. Potřebuji abych tomu věřil já sám. A možná proto přede mnou leží cár papíru a na něm ty oči. Ty které mi tak moc nedají spát..
Vylekaně se narovnám, když vedle mě začne vibrovat můj mobil. Briana. Co ta chce?
,,Bri, co potřebuješ? Je.." mobil odtáhnu od svého ucha a podipvám se na čas. 5:57. ,,.. šest ráno." povzdechnu si. Až teď si uvědomuji, jak moc jsem unavenej. Jak moc se mé oči klíží a jak moc mé tělo touží po spánku.
,,Co chci? Tak snad asi vyzvednutí tvého syna na letišti! Jsi snad zapomněl?" zaprská jak stará kočka. Bože, jak já tu ženskou nenávidím. Sice s ní mám syna, ale byl to omyl. Maličkého miluju ze všeho nejvíc, ale to bylo poprvé co jsem litoval. A čeho? Mého střídání partnerů. A skončil jsem s tím? Částečně. Už nespím s ženskýma.
,,Ne, nezapomněl. Jen jsem spal." rukou si protřu oči a zvednu se ze země.
,,Máš jediný štěstí. Teď jsme vystoupili z letadla. Máš čtyřicet minut na to přijet. Jinak si mě nepřej." a s tím zavěsí.
,,Jinak si mě nepřej." napodobím její hlas. ,,Piča jedna." zanadávám si a běžím do ložnice se převléct.
XXX
,,Máš štěstí Tomlinsone." zavrčí Briana když k nim dojdu. Stojí společně s Freddiem před letištěm. Vedle sebe má jeden velký a jeden malý kufr. Freddie sice spinká v jejím náručí, ale na zádech má i přes to batůžek.
,,Proč toho má tolik?" nedivte se, já jsě rád že bude u mě, ale jsou mu tři. Mu stačí i ten batůžek.
,,Protože se k tobě stěhuje. Jen tohle podepiš." malého mi podá do náručí a ukáže mi na nějaký papír položený na kufru. ,,Tím slibuješ že se o něj postaráš a že bude u tebe. Já teď potřebuji rozvíjet svou kariéru a chci se věnovat svému příteli. Akorát mi zavazí." jak tohle může říct o svém synovi?
,,A uvědomuješ si že lítám po světě? Já jsem do prdele fotbalista." zavrčím na ni potichu. Přes to ale vezmu z její ruky propisku a podepíšu to.
,,Zbytek jeho věcí pošlu. Měj se." zamává mi a mizí dveřmi letiště.
london_news.paper 📍London Heathrow
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
london_news.paper v dnešních ranních hodinách jsme zahlédli Louise Tomlinsona, mladého fotbalistu, před místním letištěm. Zde si přebíral od své bývalé přítelkyně svého syna.
komentáře jsou vypnuty.
celebrity_lives 📍London Heathrow
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
celebrity_lives Louis Tomlinson viděn na letištiLondon Heathrow.
komentáře jsou vypnuty.
Freddiemu v autě sundám ze zad batůžek a opatrně ho položím do sedačky a důkladně připoutám. Kufry naskládám do kufru a sám si sedám na místo řidiče. Upravím dětské zrcátko, díky kterému vidím na Freddieho a můžu vyjet.
Při příjezdu před dům otevřu bránu dálkovým ovládáním. Vjedu až do garáže, kde vypnu motor a vylezu z auta. Potichu zavřu dveře od auta a přejdu ke Freddiemu. Opatrně jej odpoutám a vytáhnu ven. Ihned se ke mně stulí a dál nerušeně oddechuje. Kufry zatím nechám v autě, zatím nejsou potřeba.
