Moře pod hvězdami

X.

Něco mi říkal, ale já byla duchem nepřítomna. To byl už druhý krásný muž, kterého jsem za dnešek potkala. A nemínila jsem si na to vůbec stěžovat. Byl hodně vysoký, a divila jsem se, že to tričko ještě vůbec obleče, přes tolik svalů. Bylo vidět, že posilovna je jeho vášní. Zářivý a neodolatelný úsměv mě totálně odrovnal. Jestliže Tadeu byl krásný, tak tento chlap byl snad samotný bůh krásy. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na hloupé a trapné civění. Černé vlasy měl přehozené dozadu, a jeho rty se hýbali.

"Ach. Co jste říkal?" optala jsem se, když jsem se probudila z transu.

"Nevadilo by vám, kdybych si pro něj přišel? Ten mizera moc poslouchat neumí," postěžoval si.

"Jak je libo," řekla jsem a pokrčila rameny. Myslela jsem si, že sem přijde dveřmi, jako normální člověk, ale on jedním skokem přeskočil zídku, jako by se nechumelilo, a ladně dopadl na nohy na mé terase. Hleděla jsem na něj, jako na blázna.

Chytil kocoura do podpaží, a cosi mu říkal. Nemohla jsem z něj spustit oči. Pevná a svalnatá postava, jemně zelené oči a narůžovělé rty. Hladká a oholená tvář. Neuvěřitelně mu to slušelo, a k tomu se za něm táhla tak mužná a jistě drahá vůně parfému. Absolutně jsem si nebyla schopná vysvětlit, co se to se mnou stalo. Nikdy jsem se takto nechovala. A pak mě napadlo, proč bych se vlastně nemohla koukat po mužích? Vždyť nedělám nic nezákonného.

"Omlouvám se, za tu kávu, aspoň, že tu skleničku nerozbil," omlouval se mi.

"To je v pořádku, uvařím si novou," řekla jsem a usmála se.

"Jste tu nová, že?" otázal se.

"Ano, dneska jsem se sem nastěhovala," odpověděla jsem.

"To je skvělé, Jannika říkala, že brzy tento dům pronajme," řekl jako by nic.

"Vy znáte Janniku Riemann?" vyvalila jsem na něj oči.

"Samozřejmě, byly jsme sousedé přes tři roky," opáčil. Jak bylo vidět, možná by byl ochoten mi o ní něco povědět.

"Pardon, ani jsem se nepředstavil. Jsem Erico Minguel," představil se mi, a natáhl přede mě volnou paži. Kocour se jen klidně nechal chovat a sledoval mě svými velkými kukadly.

"Jsem Ingrid Riemann," řekla jsem a jeho ruku vřele přijala.

"Skáčete přes zdi často?" optala jsem se a měla jsem sto chutí se plácnout do čela.

Erico předvedl neuvěřitelný smích. Byl zvučný, a odhalil dokonale rovné a bílé zuby. Jeho upřímná reakce, rozesmála i mě. Nakonec jsme stáli na terase dva, a smáli jsme se pomalu ani nebylo čemu.

"Abych pravdu řekl, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem přes nějakou zeď lezl, či skákal," řekl, když jsme se přestali smát. Jen jsem kývla.

"Jenže to jsme zamluvili, je to shoda jmen, nebo jste s Jannikou v nějakém rodinném svazku?" optal se mě.

"Jannika je, tedy byla sestrou mého táty. Takže to byla moje teta," odpověděla jsem malinko smutně.

"Byla?" dožadoval se vysvětlení.

"Ano. Teta je po smrti," sykla jsem a sklopila hlavu.

"Proboha, tomu se mi nechce věřit. Připadá mi to jako včera, kdy jsem s ní mluvil. Říkala mi, že jede do Chorvatska, že nevydrží dlouho na jednom místě. Byla celá nadšená!" vychrlil na mě.

"Bohužel, je to tak," potvrdila jsem mu.

"A co se jí stalo, jestliže se mohu zeptat," vyzvídal.

"Onemocněla," řekla jsem. Jen kývl, víc se neptal, jelikož musel vidět, že je to pro mě dosti bolavé téma.

"Dáte si kávu se mnou?" optala jsem se.

"To budu moc rád," opáčil a příjemně se usmál. Pokynula jsem mu, aby se posadil, a já šla udělat dvě kávy, a uklidit rozlité pití. Franco se uvelebil na klíně svého majitele, a já donesla tác se sušenkami, a kávou pro nás pro oba.

"Takže jste také z Estonska, jestliže se nepletu," nadhodil, když jsem se posadila naproti něj.

"Ano, jsem," odpověděla jsem jednoduše. Nyní byl velice blízko a já si ho mohla detailněji prohlédnout. Měl lehké vrásky kolem očí, a vždy se prohloubili, když se usmál. Mohl mít něco kolem třicítky.

"Mohl byste mi o tetě něco málo říct? Věčně létala po světě, naposledy jsem ji viděla před pěti lety a to byla pouze chvilka," požádala jsem ho. Usmál se.

"Jannika, byla jedním slovem ŽIVEL. Všichni jsme z ní šli do kolen," řekl, zasnil se a slovo živel řádně zvýraznil. I jeho angličtina byla překrásná.

"Všichni?" nadhodila jsem.

"Já a moji přátelé. Nikdy nezkazila žádnou legraci. Vířila takovou energií, která by nakazila snad úplně každého," hovořil. To jsem si dokázala živě představit. Když už za námi přijela na tu chvilku, bylo to neuvěřitelně nakažlivé. Matka po každé málem dostala infarkt s mrtvicí dohromady.

"Víte co, jestliže vám to nebude vadit, mohli bychom si tikat. Řekl bych, že jsi stejně mladší, jak já," řekl a napil se kávy.

"Nebude mi to vadit. A na kolik tedy vypadám?" optala jsem se zvědavě. Zajímalo mě, o kolik mi ubere let.

"Řekl bych tak dvacet pět, víc ani omylem," řekl a prohlížel si mě. Donutilo mě to, se usmát.

"Ano, je mi dvacet pět. Kolik tobě?" optala jsem se také, a rozhodně jsem nemínila tipovat. Co kdybych mu moc přidala.

"Před týdnem jsem oslavil třicetiny. Jannika mi slíbila, že přijde na oslavu, ale neobjevila se. A dovolat se jí taky nedalo. Domníval jsem se, že řádí s nějakými Chorvaty. Ve snu by mě nenapadlo, že je tomu jinak," povzdechl si. Co se dalo dělat. I mě to trápilo.

"Mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám. Opožděně," popřála jsem mu. Říkala jsem si, že to třeba tu atmosféru malinko odlehčí. Teta by nechtěla, abychom smutnili.

"Děkuji," poděkoval, a rozzářil se.

"Váš kocour Franco, co je za rasu. Vypadá zajímavě," optala jsem se, když se jeho kukadla opět zaměřili na mě.

"Je to něžný obr, Mainská mývalí kočka," řekl. Jen jsem kývla.

"Tipla bych tě na nějakého pitbula," řekla jsem.

Opět se rozesmál. Nečekala bych, že pouhý, nenucený a veselý rozhovor s mužem by byl tak příjemný. Kdykoliv jsem měla mluvit s nějakým opačným pohlavím, a ještě ke všemu bylo pekelně sexy, byla jsem vždy nesvá, nervózní, stydlivá a tichá. Jenže jsem musela zírat, jak jsem se tak rychle změnila. Od samotných základů. Jako by sem do Lisabonu přicestoval úplně někdo jiný.

"Jednou jsem se vracel z nějakého večírku pozdě v noci, a milostpán se ke mě přidal o několik ulic dál. Doprovodil mě až domů. Když jsem otevřel vchodové dveře, začal mňoukat a dožadoval se, abych ho vzal k sobě domů. A tak jsem mu slíbil jen jednu noc. A z jednoho přespání, je už celý rok," řekl s úsměvem.

"Co když se někomu zatoulal?" optala jsem se a dopila kávu.

"Vylepil jsem letáky, kde se dalo, a dokonce jsem i na Facebooku napsal na skupinu zabývající se touto tematikou, a dodnes se nikdo neozval. A tak je můj," řekl a pokrčil rameny. Jen jsem kývla. Dal mu domov, a jak bylo vidět, byly dosti sehraní.

"Zítra pořádám u mě doma menší párty, přijdeš? Máš to nejblíž," pozval mě. Nebudu zapírat, že mě to překvapilo, ale i potěšilo zároveň. Budu mít možnost najít si nějaké nové přátelé.

"Mihnu se tam, díky za pozvání," opáčila jsem.

"Paráda, budu se těšit. My už půjdeme. Děkuji za kávu," řekl a rozloučili jsme se. Jak jinak. Přeskočil zeď, a zmizel v útrobách svého domu.