Moře pod hvězdami

LXII.

Konečně po dlouhé cestě jsme se objevili na Bali. Neuvěřitelné, nemohla jsem uvěřit, že jsem součástí všeho, co se kolem nás odehrává. Klid, a ticho. Zvuky přírody. Ubytovali jsme se a okamžitě vyrazili poznávat tamější kulturu a památky. Viděli jsme toho spoustu. Ty nádherné vodopády, z kterých proudila křišťálově čistá voda, plno nádherné zelené barvy všude kolem. Bila přímo do očí. Ty kouzelné pozůstatky dávné civilizace, které nyní byly zarostlé mechem a květinami. Dýchalo to na člověka takovou silnou a zvláštní atmosférou. Nezmohla jsem se ani na slovo. Co jsem doteď viděla, bylo houby oproti tomu, co jsem spatřila nyní. Jestliže na světě existuje nějaké místo, co se může a musí nazývat rájem, bylo to právě BALI. Co jsem si zamilovala, byli ty houpačky, z kterých byl neuvěřitelný, dechberoucí a osvobozující pohled na krajinu před vámi. Nikdy by se to neokoukalo. A návštěva hlavního města Denpasar byl vrcholem všeho. Krásné památky, zajímavé ulice, přátelští lidé, pláže, parky. Neumím to popsat. Marko byl tenkrát také fascinovaný, a zažíval stejné pocity, jako já.

Domluvili jsme se, že se sem zase vrátíme. Jednou na dvacetileté výročí naší svatby. Zatajil se mi dech, když to řekl. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by si mě třeba chtěl vzít. Nazývat se jeho ženou byla však ta nejkrásnější možná věc, kterou jsem si v tu chvíli představila. Jak se po dvaceti letech koupeme v moři, houpeme se na houpačce a sledujeme východ slunce, milujeme se v těch krásných přírodních domečkách, anebo se procházíme po čajové plantáži. V minulosti jsem se zařekla, že se nikdy nebudu vdávat, že by ten mužský musel HODNĚ stát za to, abych si ho vzala. Nyní jsem to dřívější rozhodnutí přehodnotila. Jediného muže, kterého bych si ve svém životě vzala byl právě ten, který nyní stál vedle mě. Marko Tomingas, nejkrásnější mužský na celém světě. Když se mu v očích odrážela celá ta krása okolního místa, byl k zulíbání. Kamkoliv jsme šli, se za ním ženské otáčeli, a já je probodávala pohledem. Byla bych snad schopná vraždit. ON byl jenom můj.

Rozhodli jsme se, asi po měsíci, že bychom se mohli podívat dál, a řada byla na mě. Říkala jsem si, že když už jsme na této straně, mohli bychom pokračovat. Navrhla jsem Nový Zéland. A Marko opět souhlasil. Sbalili jsme si saky paky a vyrazili. Cesta opět byla komplikovanější, ale nic, co bychom my dva nezvládly. Nasmáli jsme se, a to hodně. Tolik dobrodružství, co jsme zažili my, nezažil nikdo za celý život.

Prohlížela jsem si fotografie přiložené k textu. I mě to bralo dech. Na svůj seznam jsem připsala Nový Zéland. Tak to máme co dělat, abychom všechno navštívili. Francie, Kanárské ostrovy, Bali, teď Nový Zéland. Doufala jsem, že Dario nebude proti, a pojedeme společně. Třeba jednou. Vezme si v práci dovolenou, a pojedeme. Snila jsem o tom. Viděla jsem to přímo před sebou. Usmívala jsem se nad tou představou, jak se s Dariem houpáme tam, kde se houpala teta se svou láskou.

"Co se tak usmíváš?" vytrhl mě z mých myšlenek Dario, který právě vylezl ze sprchy. Kolem pasu měl ručník, a z delších vlasů, které si již dával do gumičky mu kapala voda. Znovu když jsem pohlédla na jeho chutné tělo, plných skvěle vypracovaných svalů a křivek, myslela jsem, že se rozteču. Jeho těla se nikdy nenabažím.

"Jen jsem se začetla," řekla jsem.

"Tak mě napadlo. Pozítří musím jet do Dubrovníka na služební cestu. Pojedeš se mnou?" optal se mě.

"Jo, klidně," opáčila jsem.

"Jak dlouho se tam zdržíme?" zeptala jsem se, a musela jsem se držet. Asi podlehnu a vrhnu se na něj.

"Do neděle určitě," řekl a poškrábal se na strništi. Jen jsem kývla.

"Tak mě napadlo. Nechtěla by ses přestěhovat ke mě? Je to tam větší, a navíc, mohla by ses věnovat něčemu jinému, než péči o domácnost. Romina, moje hospodyně se o vše postará," navrhl a posadil se vedle mě. Moc nadšená jsem z toho nebyla. A z toho, že je tam s ním ještě nějaká ženská, ať už byla kdokoliv jsem kdoví jak veselá také nebyla. Přistihla jsem se, že na něj žárlím. Bylo mi na výsost jasné, že Romina je jistě mladá slečna, která jen čeká na svoji šanci. Rychle jsem tyto myšlenky musela zahnat někam pryč.

Nemohla jsem si pomoci. V tomto domě jsem měla vše, co potřebuji. Líbilo se mi zde, a navíc, byl od tety Janniky. Měla jsem pocit, jako by tu byla se mnou. A práce okolo domácnosti mi opravdu nevadila. Představa, že bydlím v té jeho obrovské vile, byla pro mě peklo. Co jsem mu na to však měla říct?

"Jestli to opravdu chceš," vypadlo ze mě.

"Jasně, že chci. To navštěvování není ono. Jsi přece moje přítelkyně. Měli bychom bydlet spolu," řekl pevným hlasem. Byl o tom skálopevně přesvědčený.

"A tady se ti nelíbí?" optala jsem se opatrně.

"Máš to tu pěkné, ale na můj vkus malé. Já potřebuji prostor. Nezlob se," řekl mi na plnou pusu. Vzdychla jsem.

"Dobře, tak se k tobě přestěhuji," rezignovala jsem.

"Paráda, těším se," řekl a políbil mě. Vstal a šel do domu se obléknout.

Nebyla jsem ráda. Jenže jsem mu nechtěla ublížit, a zklamat ho. Milovala jsem ho, to bezesporu, ale na společné stěhování jsem ještě nemyslela. Snad to bude dělat dobrotu. A když už nic, aspoň poznám tu jeho hospodyni. Doufám, že je to šedesátiletá, tlustá ženská jinak mě asi klepne.

Zhluboka jsem se nadechla, a chtěla pokračovat ve čtení albu, ale Dario mě opět vyrušil. Chtěl se mnou udělat hezký večer u skleničky vína, a filmu. Horor jsem mu rovnou zamítla, načež on souhlasil. Pustili jsme si akční film John Wick, a tulili jsme se na gauči. Vdechovala jsem do sebe jeho nepředstavitelně svůdnou, ostrou, a zároveň i decentní vůni, při které kdykoliv jsem k ní přivoněla, měla jsem pocit, že se nacházím na jiném kontinentu. Chlap, po kterém koukala a toužila každá druhá, která ho potkala. A on ležel vedle mě, a chtěl, abych se k němu přestěhovala.