Moře pod hvězdami

XIII.

Byla jsem připravená. Na sobě jsem měla džínovou sukni, bílou halenku, a kabelku si přehodila přes rameno. Zkontrolovala jsem svoje líčení, a navoněla se parfémem. Dychtivě jsem čekala, až mě vyzvedne můj doprovod. Přesně v jednu se ozval zvonek, a já poskočila radostí. Seběhla jsem schody, obula si sandály, a poté otevřela.

"Ahoj Erico," pozdravili jsme se a lehce mě líbnul na tvář. Zamknula jsem svůj domov a klíče hodila do kabelky.

"Můžeme jít?" optal se Erico a já jen přikývla.

"Jako první bychom mohli zajít do Lisbon Cathedral, pro začátek," řekl.

"Skvěle. Ty jsi průvodce," řekla jsem vesele a cupitala vedle něj.

"Chtěl jsem se ti omluvit za Mariu, před nedávnem jsme se rozešli, a vůbec jsem nečekal, že dorazí," omlouval se mi, přitom neměl důvod.

"Erico, nemáš proč se mi omlouvat. Jen jsem ti chtěla pomoci," řekla jsem s úsměvem.

"Musím uznat, že si ji usadila perfektně," řekl a rozesmál se.

"Díky," sykla jsem a také se zasmála.

"Jsi zasnoubená?" optal se po chvíli ticha.

"Ne. Je to prstýnek po prababičce, a je docela cenný," opáčila jsem, a rozesmála se při vzpomínce na to, jak vypadal Mariin obličej, když ho uviděla.

"Aha, a jsi singl?" vyzvídal dál. Bylo to veselé, jak se vyptával.

"Zatím ano," opáčila jsem a podívala se na něj. Jen si kývl sám pro sebe. Chtělo se mi hrozně smát, ale potlačila jsem to.

Chvilku jsme šli mlčky. Líbila se mi představa, že se nazývám Ericovou přítelkyní. Byl krásný, mužný a jak bylo vidět až moc hodný. Proč jsou ženy takové krávy a letí na zmrdy? Je to snad už takový zákon? To je tak přitahují? A co vlastně ze vztahu s takovým mužem mají? Ve valné většině jsou to oči pro pláč, ale stejně do takových vztahů lezeme, byť dopředu víme, jak to dopadne.

Pomalu jsem si nevšimla, že už jsme na místě. Byla to příjemná procházka. Počasí bylo opět dokonalé, a já se snažila na to teplo, co nejrychleji zvyknout. U nás ve valné většině bylo v létě okolo dvaceti až třiceti stupňů, a tady se mi zdálo o nějaký ten stupeň více. Zima zde bude velice mírná, takže teplou péřovou bundu jistě nebudu potřebovat. Koukala jsem na katedrálu a nasávala atmosféru, která se zde nacházela. Působilo to na mě velice posvátně, až magicky.

"Dovol, abych ti představil nejstarší kostel ve městě, který je zasvěcený Panně Marii. Je sídlem lisabonského patriarchy, a jedná se o římskokatolický kostel. Stavba byla zahájena po dobytí Lisabonu Alfonsem I. tuším v roce jedenáct set čtyřicet sedm. A původním architektem by měl být Mestre Roberto. Legenda praví, že zde byl pokřtěn Antonín z Padovy. Víc zajímavostí se dozvíme uvnitř. To je vše, co ti o zdejším místě můžu říct," řekl Erico a usmál se. Musela jsem uznat, že by se jako průvodce mohl klidně i živit. Ženy by za něm letěli, jako slepice za kohoutem.

"To jsi lovil z paměti, nebo ses včera připravoval?" optala jsem se s úsměvem.

"Po pravdě, něco málo jsem si přečetl. A také hledal nejrůznější památky, které by stály za vidění," opáčil s úsměvem.

Jen jsem kývla a šli jsme dovnitř. Hned jakmile jsme překročili práh hlavního vstupu, ovanul mě příjemný chládek, a zvláštní vůně. Nejspíš zde byly zapálené nějaké vonné tyčinky. Bylo zde ticho, takové něčím zvláštní. Ticho, které umělo mluvit do duše. Vábilo člověka k sobě. Donutilo ho zde chvíli setrvat, a zamyslet se. Nad čímkoliv, co mu přišlo na mysl. Umožnilo mu, vidět věci tak jak jsou, řádně o nich popřemýšlet ze všech stran. A jistě přispívalo k cestě za správným rozhodnutím. Posadila jsem se na lavici, a koukala kolem. Nádherné vitrážové okno, které mi připadalo jako květina sem pouštělo obarvené světlo, nejrůznějšími barvami. Bylo to působivé. Nečekala bych, že pouhá návštěva kostela, může člověku udělat takto dobře. A nemusí být přímo věřící. Je to místo, který má zvláštní, a nevysvětlitelný náboj. Místo, kde si rozumně smýšlející člověk nedovolí, něco rozbít, či ukrást.

Naše další kroky vedli dál. Svezli jsme se tramvají, a pokračovali po prohlídce dál. Erico mi nechtěl prozradit, co bude další zastávkou, a tak mě napínal, až do samotného konce. Cesta trvala docela dlouho, a byla jsem si jistá, že bych byla schopná do pěti minut zabloudit, ale Erico se zde dokonale vyznal. Po chvíli jsme se objevili na terase, a zní jsem viděla skoro na celé město. Hleděla jsem na tu krásu s otevřenou pusou, a v koutcích očí jsem měla slzy. Horko těžko jsem hledala slova, které by vystihly to, co se přede mnou rozprostíralo.

"Nyní se nacházíme Miradouro da Graça. Říkal jsem si, že by se ti tu mohlo líbit," řekl Erico.

"Nemáš ani ponětí, jak je tu nádherně. Nemám slov!" vypískla jsem nadšeně. Erico se usmál.

Chodila jsem tam a sem, a snažila se zapamatovat si každý domeček, každou stříšku, kostel, či palác. Erico si o mě musel myslet, že jsem úplně praštěná, jako bych nikdy neviděla město. Jenže on nevěděl, jak jsem to měla doma v Talinnu. A po pravdě, ani jsem se mu s tím svěřovat nechtěla. Nikdy. Musela bych se před ním stydět. Opřela jsem se o zídku a v dálce viděla tu krásnou a snad nekonečnou modř moře, která mě vábila, volala k sobě. Lisabon bylo neuvěřitelné místo, a v mém srdci si udělalo řádné místo. Říkala jsem si, jestliže je na světě místo, které by dokázalo toto překonat. Zatím jsem nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla objevit ještě něco krásnějšího, než byla tato terasa.

Jakmile jsem byla aspoň částečně nabažena výhledem na město, pokračovali jsme dál, podle instrukcí mého skvělého průvodce. Měla jsem pocit, že mi vidí až do duše, že přesně ví, co potřebuji. Cesta byla opět delší, ale mě to nevadilo. Erico byl tichý a dopřával mi možnost si vše řádně prohlédnout. Byla jsem mu za to vděčná.

Bylo to takové cikcak, ale nyní jsme byly na pobřeží, a hned jako první mě upoutala věž, která se tyčila přede mnou. Nezmohla jsem se na slovo. Lisabon skrýval nejedno překvapení. Člověk si myslí, že lepší už to být nemůže, a ono může.

"Nyní se nacházíme u Belémské věži. Jedná se o opevněnou věž, a byla postavená v 16. století. Jedná se o takzvaný manuelský styl, což je finální fáze portugalské pozdní gotiky. Tato obranná, ale velice elegantní stavba se stala jedním ze symbolů města," řekl mi něco málo o ní Erico.

Jakmile jsme si prošli i tuto krásnou stavbu posadili jsme se na lavičku, a kochali se okolím. Větřík si pohrával s mými vlasy, a já do sebe nasávala vzduch vonící mořem. Konečně jsem se cítila svá, můj život dostal nový směr, po kterém se vydal. A já byla pro. Přesně takto jsem si to představovala. Nemohlo to být lepší. Seděla jsem na lavičce, dívala se na krásy Lisabonu, a vedle mě seděl krásný chlap, po kterém turistky koukali. Jejich pohledy k Ericovi mi neunikly. Skoro to vypadalo, že sem přišli jen kvůli němu. Když jsem se na něj podívala, měl zavřené oči, a svoji nádhernou tvář nastavoval slunci, které tak příjemně hřálo. Moje srdce jakoby zatoužilo po lásce, avšak rozum ho malinko krotil. Bál se zklamání, či dokonce odmítnutí.