Moře pod hvězdami

XLIII.

Milá Ingrid

došla si na konec událostí z Portugalska. Co se stalo v Monaku zjistíš v Chorvatsku. Ano, čteš správně. Poslední tvoje kroky zamíří do Chorvatska, konkrétně do Omišu.

Věřím, že se ti tam bude líbit stejně, jako tehdy mě. Nyní už můžeš pomalu a jistě přemýšlet o tom, kde se ti líbilo nejvíc, a která země pro tebe představovala domov.

Doufám, že vše šlo tak jak mělo, že moje plány vyšli. A ty ses v Asosu potkala s mámou a vše jste si vyříkali. A vyrazili na cestu za lepšími vztahy. Za udobřením, za správným a typickým poutem mezi matkou a dcerou. Věřím, že se vše po čase urovná.

Na co čekáš Ingrid, začni pomalu balit kufry. Omiš čeká. Poznej nové a zároveň poslední místo. Tvoje cestování pod mými křídly, je téměř u konce.

Zdraví
Jannika

Nechápala jsem, jak jsem dokázala odložit deník jednu stránku před koncem! Už jsem to mohla znát! Těšila jsem se. Musím na to však připravit mámu. Věděla jsem však, že si tady sama poradí, má nad čím pracovat. Neměla jsem na co čekat. Chtěla jsem poznat nové a poslední místo mého putování, a pak toužila jsem po lásce. Najít si muže svých snů. 

Otevřela jsem kufr, a začala balit. Mým tělem proudila vlna nadšení, radosti a netrpělivosti. Toužila jsem potom mít křídla, a dopravit se tam sama. Co možná nejvyšší rychlostí. Chtělo se mi skákat, nadšením přímo křičet. Až teprve nyní jsem se cítila volná jako pták. Nejspíš to mělo něco do sebe. Zjistit pár informací z minulosti, poznat pro mě tajemnou tetu Janniku, a zažít dobrodružství. Možná bylo na čase se zamilovat, do muže, který si pravou a bezmeznou lásku doopravdy zaslouží, a touží po tom samém. 

Během malé chvíle jsem měla hotovo. Nyní mi zbývala poslední věc. Říct o mém úmyslu mámě, a také se rozloučit se Sandrosem. Pravdou bylo, že jsem mu moc času nevěnovala, nedala mu šanci se se mnou více sblížit, skamarádit se, ale možná to, že se tak nestalo, bylo asi to nejlepší řešení. Byl to hrozně fajn muž, neznám ho natolik, ale už teď jsem byla schopná říci, že nejsem ta pravá, která by toužila zůstat v této vesnici na věky věků. On by potřeboval najít ženu, která je nejlépe místní a cítí to stejné, jako on. 

I s kufrem jsem vyšla z domu, zamknula jsem dveře a klíče hodila do kabelky. Přešla jsem těch pár metrů k domu mé mámy a zazvonila na zvonek. Malou chvíli to trvalo, než přišla otevřít, ale dočkala jsem se. 

"Ingrid, jdeš na kávu?" vypískla radostně. Najednou jako bych neměla to srdce dát ji košem, a pozvání přijala. Možná se mi to nad hrnkem kávy bude říkat snadněji. 

"Ráda," sykla jsem a vešla dovnitř. Dům byl podobně vybavený, jako ten můj, a velikostně byl stejný. 

"Líbí se mi tu. Cítím se zde, jako nový úplně jiný člověk," řekla máma radostně. A mě to těšilo. Uvařila nám kávu, a my se posadili ke stolu. 

"Mami, já odsud odjíždím," řekla jsem a napila se kávy. 

"Kam?" ihned se zajímala. 

"Do Chorvatska, do Omišu. Je to poslední zastávka, kterou mi nachytala teta Jannika. A pak? Kdoví?" opáčila jsem. 

"Páni. Jen mi napiš. Jsem ok, víc se nemusíš rozepisovat," řekla mi. Jen jsem kývla. 

"Já se budu koupat v moři tak dlouho, dokud mě to nepřestane bavit, a možná to nějakou dobu potrvá, než se tak stane," mluvila máma a míchala svoji kávu lžící.

"Myslím si, že potřebuješ strávit nějaký ten čas o samotě. Jen sama se sebou. Prospěje ti to. Zdejší klid, teplo, slunce a moře, je nyní pro tebe ten nejlepší lék," řekla jsem a napila se kávy. 

"To asi ano. Z jedné strany se snažím potlačit své já, které jsem se pokusila nechat v Tallinu, a do ničeho ti nemluvit, nevnucovat ti svůj názor. Na druhou stranu se mi bude stýskat. Dlouho jsem tě neviděla, a oči se mi otevřeli pozdě," hovořila máma. 

"Jde ti to docela dobře, mami. Až nečekaně. Lepší pozdě, než nikdy," opáčila jsem a uchechtla se. 

"Máš pravdu. Jsem příšerná matka. Zasloužila by sis lepší," opáčila. 

"Děti si rodiče nevybírají, a možná to tak osud chtěl. A není přece všem dnům konec, třeba nastane den, kdy si k sobě najdeme lepší cestu. Čas a trpělivost, jak řekla Jannika. Nepřemýšlej nad tím už. Teď se ponoř do relaxace," řekla jsem a usmála jsem se. 

Dopila jsem kávu, a pomalu se začala chystat k odchodu. Chtěla jsem ještě říct sbohem Sandrosovi. Máma mě mlčky šla vyprovodit, a atmosféra byla zvláštní. Tak neobvyklá. Bála jsem se začít si na to zvykat. Rozloučili jsme se, a já poté pospíchala do obchodu za Sandrosem. 

Našla jsem ho v obchodě, stát u jednoho z regálů a rovnat v nich zboží. Na sobě měl upnuté bílé tričko, džíny, a opět dokonalý účes. Byl to opravdu kus chlapa, samý sval a svůdná křivka. Musel se líbit každé turistice, která se zde objevila. A o místních slečnách ani nemluvě. Krásnějšího muže v celém Asosu nebylo. 

"Ahoj," pozdravila jsem ho, a nejspíš mě nečekal, jelikož sebou trhl, a pak se otočil. 

"Ahoj, rád tě vidím!" oči se mu rozzářili a lehce mě políbil na tvář. 

"Včera jsem za tebou šel, chtěl jsem tě vytáhnout někam ven, ale byla jsi u zátoky s nějakou ženou. Z dálky to vypadalo, že máte velice důležité téma, a tak jsem tě nevyrušoval," začal ze sebe chrlit. 

"To byla moje máma, a ano, řešili jsme něco důležitého," přitakala jsem. 

"A co dneska? Máš čas?" optal se. 

"Víš Sandrosi, já se s tebou přišla rozloučit. Dneska odlétám," řekla jsem. 

"Cože? Tak brzy? Vždyť si zde byla jen pár dní. Nic si ještě neviděla!" vypískl zoufale a jemně mě chytil za zápěstí. 

"Já vím Sandrosi. Zjistila jsem nové a zároveň poslední místo, které pro mě teta Jannika připravila," opáčila jsem. 

"A kde je?" optal se a stále svíral mé ruce.

"Chorvatsko, Omiš. Musím se tam vydat ještě dnes," řekla jsem. 

"Chápu," povzdechl si, a pustil mě. 

"Nezlob se. Jsem ráda, že jsem tě poznala," řekla jsem. Následně jsme se rozloučili a já běžela za novým a zároveň posledním místem.