Moře pod hvězdami

XXXVII.

Objevila jsem se v malé obci Asos, která sídlila přímo u moře. Vypadalo to tady kouzelně. Už teď jsem se na tu krásu nemohla vynadívat. Dům, který nyní byl můj jsem našla velice rychle. Stál na pláži u zátoky, a kousek od něj stál další menší dům. Tyto domy od těch ostatních byly maličko stranou. Strčila jsem klíč do zámku a odemkla ho. Bez potíží cvakl a dveře se otevřely.

Objevila jsem se v opravdu maličké hale, kde jsem postavila své zavazadla a vyzula se. Následně jsem za sebou zavřela dveře a pokračovala dál do útrob domu. Hned první místnost byla menší kuchyně spojená s obývací sekci, stejně jako v Portugalsku, nebo i v Monaku. Další dveře byla malá ložnice, a koupelna byla na druhé straně. Nacházela se tam malá vana, umyvadlo, pračka a toaleta. Domeček opravdu velice maličký. Odložila jsem si svetřík na židli, a přemýšlela, kde zde najdu další část deníku.

Začala jsem hledat všude možně. Chtěla jsem poznat další místo kam se podívám. Toužila jsem potom už se konečně usadit. A ta nevědomost, co mě dále čeká mě ubíjela. Po hodině jsem byla neúspěšná. A tak jsem se vztekla, a šla si do místních potravin koupit něco k snědku.

Vstoupila jsem do krámku, a už od dveří mi neunikl pronikavý pohled. Čokoládové oči na mě koukali. Neměla jsem kam před tím pohledem uniknout.

"Dobrý den," pozdravila jsem, vzala nákupní košík a šla k regálu s potravinami.

Byla jsem celá nesvá. Prodavač byl velice mužný. Havraní vlasy měl sčesané dozadu a upravovaný plnovous na obličeji mu neskutečně slušel. Byl vysoký, a jeho dokonalá postava byla k nakousnutí. Rychle jsem nad ním přestala přemýšlet. A raději koukala po zboží, které bych měla koupit.

"Jste Ingrid? Ingrid Riemann?" optal se mě prodavač když přišel ke mě. Vyděšeně jsem upustila košík i s nákupem na zem a krok couvla zpět.

Odkud mě proboha zná! V životě jsem ho neviděla. Začala jsem panikařit. Co ode mě chce? Znovu jsem udělala krok dozadu.

"Ne, nelekejte se slečno. Já vám neublížím," řekl rychle a dal ruce do obranného gesta. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala.

"Jmenuji se Sandros," představil se mi.

"Odkud mě znáte? Jsem Ingrid Riemann," řekla jsem tiše.

"V tom případě pro vás něco mám," řekl a pokynul mi, abych šla za ním. Byla jsem zvědavá, ale i přesto tak nejistá.

Došla jsem k pultu, kde předtím seděl, a cosi pod ním hledal. Trvalo to jen vteřinku. Poté přede mě položil menší papírovou krabici, na které bylo napsáno: Ingrid Riemann, moje neteř. Vykulila jsem na krabici oči. Vypadalo to jako bych si objednala nějakou zásilku, a přišlo mi to sem do zdejšího obchodu.

"Vy jste znal Janniku Riemann?" optala jsem se ho s nadějí, že mi o ní něco řekne.

"Ano, byly jsme přátelé," řekl smutně.

"Byly?" zopakovala jsem.

"Jannika jistě zemřela, jinak byste tu nebyla. A navíc řekla mi, že je nemocná," řekl smutně. Jen jsem kývla.

"Mohl byste mi něco o ní říct?" optala jsem se.

"A co kdybychom se večer někde sešli, a probrali to tam? Šéf nerad vidí, že se flákám," řekl klidně.

"Dobře. Sejdeme se v pět ve zdejší restauraci? Je hned u moře kousek od vašeho domu," řekl mi Sandros.

"Dobře budu tam," řekla jsem. Kývl. A v jeho očích zajiskřilo.

Byl tak hodný, že mi pomohl posbírat rozházené věci v uličce mezi regály, a já si nakoupila, zaplatila, vzala si balík od tety, a odešla. Musela jsem spěchat. Do pěti jsem měla pouze hodinu a půl.

Došla jsem domů, uklidila nákup, a rychle otevřela kufr s oblečením. Vytáhla jsem pár topů, a k tomu i nějaké sukně či džíny. Asi stokrát jsem zkoušela různé kombinace, ale nic se mi nezamlouvalo. Nevěděla jsem, jak to mám brát. Jako nějakou schůzku, kde mi jen řekne co chci vědět o své příbuzné, nebo jako rande? Ať je to jak chce, slušet mi to může. Tím nic nezkazím.

Nakonec jsem se rozhodla pro šaty s jedním dlouhým rukávem, do půli stehen. Kopírovali moji štíhlou postavu. Podívala jsem se do zrcadla a byla jsem spokojená. Upravila jsem si vlasy, a nalíčila se. Zkontrolovala jsem svůj vzhled. To by šlo. Zkontrolovala jsem čas. Vyvalila jsem oči na hodinky, a začala sprintovat.

Restaurace, kde by se naše setkání mělo odehrát byla opravdu kousek. Takže jsem sice přišla později, ale ne o moc. Sandros seděl u stolu, který byl hned u moře, a před sebou na stole mu ležela růže. Zhluboka jsem se nadechla a šla k němu.

"Čekáte dlouho?" zeptala jsem se, když jsem přišla až k němu. Když mě uviděl, zůstal na mě zírat, asi dvě vteřiny. Pak rychle vstal, a předal mi růži.

"Nečekám. Před malou chvíli jsem přišel. Mimochodem moc vám to sluší," řekl a odsunul mi židli, jako správný gentleman.

"Děkuji," poděkovala jsem. Sedl si zpět na své místo.

Nemohla jsem si pomoci. Musela jsem si ho prohlédnout. Na sobě měl černé džíny, a k tomu bílou košili. Moc mu to seklo, hezky v tom mu vynikla jeho postava. Přemýšlela jsem kolik mu tak může být.

"Dobrý den. Zde vám dám vázu na kytičku," vyrušil mě z mých mých myšlenek číšník. Taktéž jsme ho pozdravili.

"Budete jíst?" zeptal se nás. Až nyní jsem si uvědomila, že mám hlad jako vlk. Za celý den jsem toho moc nesnědla.

"Ano," odpověděla jsem a převzala si od číšníka sešit s nabídkou zdejší kuchyně. Sandros udělal to samé.

"Co vám mohu nabídnout k pití?" optal se.

"Víno, nechte nám tu celou láhev," řekl Sandros.

"Jaké máte ráda? Suché? Polosuché?" optal se mě Sandros.

"Raději to suché," opáčila jsem. Jen kývl, číšník si zapsal objednávku, a poté odešel.

"Kde začít," začal mluvit Sandros. Dychtivě jsem čekala na jeho vyprávění.

"Byl jsem se koupat v zátoce před vašim domem," začal.

"Tenkrát mi hrozně vynadala. Vůbec jsem nechápal, co jsem udělal špatně. Z čista jasna se tam objevila, a byla docela nepříjemná," řekl a uchechtl se.

"Prý jak si můžu dovolit, koupat se v zátoce, která mi nepatří. Vyvalil jsem na ni oči, a nebyl schopen ji nějak odpovědět. V životě by mě nenapadlo, že by ta zátoka mohla někomu patřit. Vždyť tu žiju od dětství," vyprávěl.

"Tak jsem se oblékl, a zmizel. Neměl jsem potřebu dohadovat s ženskou, kterou jsem v životě neviděl," řekl. Číšník právě donesl láhev s vínem a každému nalil trošku do skleničky. Také jsme mu nadiktovali své další objednávky, a Sandros mohl pokračovat.