Moře pod hvězdami

LIII.

Dario zastavil a následně jsme vystoupili. Nacházeli jsme se na pláži. Byla dál od všech, stranou od domů, a působila velice klidným, tichým, a intimním dojmem. Bylo zde i pár větších kamenů, na které se člověk mohl posadit. Musela jsem si zout své lodičky, jelikož bylo dost nepříjemné, jak se mi podpatky bořili do oblázků.

Byla krásná noc, všude bylo slyšet jen šumění moře, kolem dokola tančil větřík, a vzduch voněl solí a květinami. Energie tohoto místa člověka udeřila rovnou do srdce. Cítila jsem se zde jako nikde před tím. Svobodná, uvolněná a hlavně šťastná. Jenže něco mi říkalo, že Dario mě sem vzal za jiným účelem. Jistě to bylo místo, které pro něj mělo zvláštní význam.

"Podívej se kolem, a řekni mi, co vidíš," řekl mi Dario. Přikývla jsem a podívala se.

Moře, ve kterém se odrážel měsíc, a třpytili hvězdy. Okolo klidná příroda. Netušila jsem, co přesně bych měla vidět. Rozhlížela jsem se, ale nevěděla jsem, co přesně má na mysli. Jen jsem pokrčila rameny.

"Vypadá to tu, jako by naproti sobě byly dvě nebesa, skoro identické," řekl Dario. Zaměřila jsem se na to, a musela jsem mu dát za pravdu.

"Nebo dvakrát skoro stejné moře," opáčila jsem a Dario pouze přikývl.

"Ena toto místo milovala. Strávili jsme zde několik probděných nocí, a společně plánovali budoucnost," hovořil. Stál ke mě čelem a byl opřený o jeden z balvanů, které zde byly.

"Zde jsme vymysleli i dovolenou ve Francii," řekl.

"Zapřisáhl jsem se, že sem už nikdy nevezmu jinou ženu," mluvil a já ho nepřerušovala. Na Enu nebyl schopen zapomenout.

"Porušil jsem to. Je zvláštní, co se mnou dělá tvoje přítomnost," řekl. Usmála jsem se a přišla k němu blíž.

"Měla bys vědět, že vztah se mnou bude dost složitý. Od minulosti se neumím, nedokážu a možná ani nechci oprostit. Vždy si mě někde najde, a ochromí, a ničí a ničí," mluvil tak tiše, že jsem se bála, že přes šumění moře ho neuslyším.

"Máš strach se vázat?" zeptala jsem se.

"Spíš mám strach, že opět skončím sám. Po druhé už to nepřežiju," řekl a prohrábl si své vlasy.

"Co by se mi mohlo stát? Dario, pokud budeš permanentně žít ve strachu, nemůžeš nikdy naplno žít, nic si neužiješ, akorát tě bude svazovat. Nesmíš nad tím takto přemýšlet," řekla jsem a položila si hlavu na jeho klíční kost. Jeho svalnaté paže mě obejmuly přesně tak, jako u něj v jeho pokoji.

"Já to myslel i jinak," odpověděl. Chápala jsem jak to myslel. Bál se, že ho opustím, rozejdu se s ním.

Jenže jak jsem mohla opustit někoho, kdo splňuje veškeré mé sny? Na první pohled byl největší náfuka, se sebevědomím někde až na Marsu, přitom byl tak zraněný, citlivý, a opuštěný. Když jsem ho viděla poprvé, brala jsem ho jako chlapa, pro kterého jsem jen povyražení, hračka, ale jakmile překonal sám sebe, a svěřil se mi se svým bolestivým tajemstvím, již jsem vše přehodnotila. Již jsem na něj pohlížela jinak. Byla to jen maska, která měla skrýt, co se nachází uvnitř.

"Dokud budeme spolu, zvládneme všechno," sykla jsem.

"Jak to můžeš vědět? Kdo ví, co nás potká," řekl a zakroutil hlavou.

"Když nás budeš odepisovat už nyní, nikdy to nezjistíme. A po letech si řekneš, kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych tenkrát nám dvěma dal šanci," opáčila jsem. Nechtěla jsem, aby vše, co jsme spolu dosud zažili skončilo jenom proto, že on se bál zklamání. Nikdo nemohl vědět, co nám dá osud do cesty.

"Máš pravdu Ingrid, mohlo by mě to mrzet," sykl. Jen jsem kývla.

"Jelikož už teď vidím, že naproti sobě mám dost silnou, odvážnou, a krásnou ženskou. A nejspíše mám poslední naději na domov, na spřízněnou duši," hovořil.

"Vidím to stejně. I já si prošla mnohonásobným a bolestivým zklamáním. Říkala jsem si, že snad už nenajdu chlapa, který by za něco stál. Chlap, který neuteče před každým problémem, co se prostě nebude bát postavit vlastní tchyni, když jeho přítelkyně je v koncích," řekla jsem. A poté jsem mu povyprávěla, jakou jsem měla ještě donedávna matku. Jak mi ztrpčovala život.

"Kolikrát jsem se s ní pohádala. Řekla jí věci, které by si dcera ke své matce za normálních okolností nedovolila. Jednou jsem ji prosila na kolenou, aby mě nechala v klidu žít, a neotravovala mě tolik. Marné," hovořila jsem.

"Kolikrát jsem měla sto chutí ji jednu vrazit, a po pravdě nechápu, kde jsem v sobě našla tolik síly, to neudělat. Víš, když ti někdo za den zavolá třicetkrát, a to nepřeháním, a nedá ti pokoj ani doma, člověk je z toho už unavený, zničený, rozladěný, věcně rozzlobený. Nikdy nemáš klid, věcně křičíš, a stále se to opakuje," mluvila jsem.

"Nedokážu si to představit, že by moje máma měla být taková," sykl a políbil mě do vlasů.

"Není o co stát. Díky bohu, že už je to za mnou," řekla jsem a zachumlala se ještě více do jeho náruče.

Pomalu začalo svítat, když jsme se vraceli k autu. Každý z nás nad něčím přemýšlel. Mě se myšlenky honili kolem nás dvou. Něco mi říkalo, že mám vedle sebe chlapa, na kterého jsem čekala. Věřila jsem, že nám to může vyjít. Jako bychom na sebe čekali. Jako bychom byly pro sebe snad stvoření. Nikdy jsem takové pocity nezažila. A nemínila jsem se jich jen tak vzdát.

Dario zastavil před mým domem, a podíval se na mě. I já svůj pohled přesunula na něj. Chvíli jsme na sebe koukali jako dva cvoci, až jsme se nakonec rozesmáli. Byl to uvolněný smích. Dnešek, vlastně už včerejšek byl docela náročný. Pomalu jsem se už viděla v posteli.

"Dobrou," řekl Dario a políbil mě na čelo.

"Můžeš přespat u mě. Rozestelu ti vedle sebe, a budeme se tulit," řekla jsem. Nechtěla jsem, aby odjel.

"To zní lákavě. A asi to příjmu," řekl s úsměvem.

"Asi?" vydechla jsem.

"Stoprocentně," opáčil. Usmála jsem se a vydali jsme se ke mě domů.