Osud si nevybírá...

Nevyřčená slova... část druhá.

Probrala jsem se až ráno, když mě vzbudili jejich hlasy. Dívala jsem se na Matthea a on se na mě usmál.
Mattheo: ,,Dobré... Odpočatá?"
Nat: ,,Víc něž jsem čekala..." přiznala jsem a on se usmál.
Mattheo: ,,Já ti to říkal... nevím že mi furt tak nevěříš..."
Nat: ,,Nemůžeš se mi divit... občas máš šílený nápady." Poté jsem vstala a zabalená v dece jsem si posbírala prádlo a došla k nim. Políbila jsem Matthea a usmála se.
Nat: ,,Nezvykej si ale že bude vždy po tvým..." řekla jsem a poté jsem se podívala na Draca.
Nat: ,,To platí i pro tebe." On se usmál a sklopil hlavu. Poté jsem šla do koupelny a oblékla se. Upravila jsem se a najednou mi v hlavě došlo že je pátek a my píšeme ten test! Vyběhla jsem z koupelny a podívala se na čas.
Draco: ,,Co je?"
Nat: ,,To ne! Ten test! Říkala jsem vám že... máme pět minut než začne vyučování!" Posbírala jsem si věci a kluci taky. Běželi jsme chodbami a nezastavovali se. Oni se tomu smáli a já se snažila najít nejkratší cestu. Dobíhali jsme a já myslela že máme ještě čas a tak jsem vběhla do dveří a kluci stáli hned za mnou. Celá třída si nás všiml a především táta. Uviděla jsem jeho udivený výraz a pohledy přátel, kteří se snažili nesmát.
Lupin: ,,Pan Riddle, Pan Malfoy a Slečna Lupinová... to je ale skvělé že jste nás poctili svojí přítomností... posaďte se ať můžeme zahájit test a po vyučování čekám vás tři u sebe v kabinetu..."
My jen kývli a usadili se. Kluci se smáli, vůbec nevědí co nás po vyučování čeká... kdyby to věděli tak se nesmějí. Pro moje štěstí jsem test zvládla napsat a většinu odpovědí jsem věděla. Šli jsme na další hodinu to jsme měli lektvary s Křiklanem. Byla jsem stále ve skupině s Lunou a Dracem. Bylo o mezi námi trochu zvláštní, ale vlastně jsme se bavili snad víc než předtím. Většinou jsme se ale smáli protože dělal furt jen blbosti. Další hodinu jsme měli zase tanec. Byla jsem s Mattheem a tančili jsme, když najednou se začal ptát co to bylo mezi mnou a Dracem na hodině. Přišlo mi že žárlí. Bylo milý ho takhle vidět, musela jsem se trochu smát. Snažila jsem se ho ujistit že o ni nešlo. Nevím zda mi to věřil, ale nakonec změnil téma a my tančili dál...
Další hodiny jsme byli na hřišti a hráli famfrpál v rozdělených družstvech. Když vyučování skončilo šla jsem za tátou a po cestě se ke mě přidali kluci. Zaplavovala mě nervozita a já se bála s čím táta přijde tentokrát. Stáli jsme před dveřmi a já opatrně zaťukala. Ozvalo se jen ,,Dále" podívala jsem se na kluky a pak jsme vešli dovnitř. Táta se na nás podíval a řekl ať se usadíme. Sedli jsme si a já čekala jak začne.
Lupin: ,,Takže... kdo mi objasní vaše pozdní příchody? Hádám že není náhoda že jste přišli všichni společně..."
Nat: ,,No... já byla u Matthea a ten tam něco řešil s Dracem..." začala jsem plácat nesmysly a motala se do celého příběhu.
Lupin: ,,Spala jsi u Matthea... takže..." a já věděla kam tím míří...
Nat: ,,Ano tati... můžeme to prosím nerozmazávat?" Řekla jsem a Mattheo se usmíval. Ovšem když se podíval na mého otce a uviděl jeho vážný výraz smích ho přešel.
Lupin: ,,A Draco se tam teda jen tak objevil není v tom zase něco víc? Víš že vím..."
Nat: ,,Tati! Tohle opravdu není tvoje věc... omlouvám se že jsme přišli pozdě, ale."
Lupin: ,,Víš že o tebe mám jen starost..."
Chvilku se nás ještě ptal až nakonec řekl, že to pro tentokrát nechá být. Ovšem přišel s tím, že mu musejí kluci pomoci odnést něco od Hagrida na hrad. Oni nic nenamítali a tak jsme nakonec všichni společně šli.  Venku se začalo stmívat a když jsme odcházeli od hagrida s jakousi truhlou tak byla už jen tma. Bavila jsme se s tátou a trochu jsme si to vyříkali. Objali se a on se na mě usmál.
Lupin: ,,Jen občas zapomínám, že už nejsi tak malá jako js-" najednou se zadíval za mě a já se na něj dívala.
Nat: ,,Tati?" Řekla jsem a kluci se otočili aby zjistili co se děje.
Mattheo: ,,Nat?!" Zeptal se vážně. Já se otočila a uviděla zářící měsíc. Došlo mi že je úplněk a to znamená jen jedno.
Nat: ,,Sakra!" Křikla jsem a dívala se na tátu, který měl v očích jen poslední kousky lidskosti a začal se pomalu měnit.
Draco: ,,Co se děje!"
Nat: ,,Musíte odejít! Hned!" Křikla jsem na ně a připravila si hůlku.
Mattheo: ,,Co?! Ne! Nikam nejdeme!" Já rychle běžela k nim a chytla je oba za ruce. Rychle jsme utekli za stromy a já se podívala na tátu. Ten už ale byl přeměněný na vlkodlaka a zachytával nejrůznější pachy. Věděla jsem že nemáme moc času.
Nat: ,,Jestli odsud neodejdete najde vás!"
Mattheo: ,,Nenechám tě tu samotnou!"
Draco: ,,Můžeme se sch-"
Nat: ,,Možná si myslíte že když se schováme tak to přečkáme, ale ucítí náš pach na míle daleko... to nepomůže. Myslím to vážně běžte!"
Mattheo: ,,A co ty?!"
Draco: ,,Pojď taky!"
Mattheo: ,,Snad nečekáš že tě tu necháme!"
Nat: ,,Vážně si myslíte že nezvládnu svého vlastního otce?"
Řekla jsem s lehkým úsměvem i když jsem byla vyděšená že nás každou chvíli najde. Řekla jsem jim naposledy ať jdou že se za chvíli sejdeme na hradu. Oni nakonec zmizeli a já se opatrně šla ujistit že je čistý vzduch a táta zaběhl někam do lesa. Když najednou jsem se otočila a on stál přímo nade mnou. Napřáhl se a jednou tlapou mě drápl. Rychle jsem na něj vyslala obranné kouzlo a on se otočil a zmizel ve tmě. V dálce už jsem zaslechla jen vytí.  Doufala jsem že se nic nestane a ráno ho najdu u sebe. Šla jsem zpět na hrad a uviděla kluky mluvit s Brumbálem. Když mě uviděli uviděla jsem Mattheův vyděšený výraz. Rozeběhl se ke mě a objal mě.
Mattheo: ,,Bože! Jsi zraněná!" Začal mě prohlížet.
Nat: ,,Nic to není vážně... jen škrábnutí."
Draco: ,,To není jen škrábnutí! Máš to od ruky až ke košili..."
Nat: ,,Vážně... nic mi není... ale Pane profesore? Nevím zda není někdo v lese..."
Brumbál: ,,Nebojte slečno dohlédnu na to... vy si běžte odpočinout a dejte si něco na ty škrábance."
Nat: ,,Děkuji pane..."
Poté jsem šla i s klukama k sobě na kolej. Tam jsme narazili na pár lidí od nás a ty si všimli zakrváceného oblečení. Začali se ptát co se stalo a kluci jim to začali vysvětlovat. Mez tím mi George přinesl lékárničku a pomohl mi rány ošetřit... on věděl hned co se stalo... není to totiž poprvé co mi pomáhá s takovými ranami. On se na mě pak podíval a usmál se se slovy ,,Ty prostě musíš strhnout všechnu pozornost viď" a já se zasmála. Mattheo na nás nechápavě koukal. Nejspíš mu to nepřišlo vtipné, chápu že měl strach o mě, ale jsme v pořádku. Nakonec jsem řekla že bych si šla lehnout... Mattheo se nedal odbýt, šel hned za mnou. S Dracem a ostatními jsme se rozloučili a poté jsme šli ke mě. Jen jsem zavřela dveře znovu mě objal a mě to přišlo milé, ale vtipné zároveň nikdy jsem ho neviděla tak ustaraného.
Mattheo: ,,Bál jsem se o tebe!"
Nat: ,,Nic mi není... vážně." Řekla jsem a políbila ho. Poté jsme si lehli na postel a on se najednou zeptal.
Mattheo: ,,Proč jsi mi neřekla že tvůj táta je..."
Nat: ,,Vlkodlak? Nevím... nepřišlo mi to jako něco co bys potřeboval vědět." Usmála jsem se a on se na mě najednou podíval a já věděla že se na něco hodlal zeptat.
Mattheo: ,,A ty... jsi..."
Nat: ,,Vlkodlak? To bys už dávno poznal..." usmála jsem se a začali jsme o tom trochu vtipkovat.
Mattheo: ,,A jak to že ty nejsi?"
Nat: ,,Nevím... Určité vlastnosti a schopnosti po rodičích dědíme, ale tohle jsem nezdědila." Řekla jsem a usmála se. On mě pohladil a držel mě v náruči. Zbytek večera jsme si povídali a odpočívali.
Druhý den ráno jsme vstali a já potřebovala vědět zda je táta v pořádku. Vstala jsem brzy bylo kolem páté. Mattheo byl rozespalí a začal se ptát co se děje. Řekla jsem mu, že se jdu podívat po tátovi. On mě chytl za ruku a zarazil mě. Řekl že půjde se mnou. Oblékl se ještě v polospánku a nakonec jsme oba šli. První jsem šla k němu, ale ta ještě nebyl. Na ošetřovně taky ne a když jsme stáli na astronomické věži kde je největší rozhled. Zahlédla jsem jak se na nádvoří podpírá o někoho kdo mu pomáhá se udržet. Ihned jsem běžela dolu a Mattheo stál hned za mnou. Když jsme tam doběhli věděli jsme že je to Draco kdo mu pomáhá. Ihned jsem se na něj podívala a poprosila kluky zda mi s ním nepomohli k němu. Oni neváhali a dělali mu oporu. Posadili jsme ho u něj do křesla a já zjišťovala jak mu je. Podala jsem mu lahvičku s lektvarem, kterou má připravenou já vždy si ji bere aby se srovnal. Najednou se na mě podíval a přejel mi rukou po škrábancích.
Nat: ,,To nic... nic to není."
Lupin: ,,Mrzí mě to, nedošlo mi že..."
Nat: ,,To ani mě... říkám v pohodě. Jsem ráda že jsi v pořádku!" Chvilku bylo ticho a já se s tátou držela za ruce, on se najednou otočil a podíval se na kluky a pak na mě.
Lupin: ,,Nevyděsil jsem je?" Oba jsme se usmáli a já se na ně podívala.
Nat: ,,Měl jsi je vidět."
Mattheo: ,,Furt ti to přijde vtipný jo?"
Nat: ,,Kdyby jsi se viděl, nedivil by jsi se."
Mattheo: ,,Já o tebe měl vážně strach..." řekl a dal mi pusu na čelo. Pak se zarazil, asi mu bylo trochu trapně před mým tátou. Ale táta udělal něco co jsem nečekala.
Lupin: ,,Pánové musím vám poděkovat... a zároveň se omluvit!"
Draco: ,,Není za co se omlouvat pane..."
Lupin: ,,Ale je... mohl jsem-"
Mattheo: ,,Draco má pravdu pane... není! Nikomu se omlouvat nemusíte. Hlavní je že jste v pořádku."
Lupin: ,,Děkuju pánové." Pak se podíval na Matthea a řekl.
Lupin: ,,Ty máš mou dceru opravdu rád že ano?"
Mattheo: ,,Víc než si myslíte... a vím že máte strach kvůli tomu že jsem jeho syn, ale věřte mi... Nedovolil bych aby se Nat něco stalo."
Lupin: ,,Doufám že můžeme začít znovu... všichni."
Já se na něj usmála a objala ho. Byla jsem ráda že jim dal šanci. Když jsem si byla jistá že je v pořádku šla jsem se projít do lesa. Po cestě jsem potkala Lunu jak krmí testrály. Chvilku jsme si povídali a ona se mě najednou zeptala na Draca. Zajímala se jak to mezi námi je. Říkala jsem jí že jsme přátele, ale ona se na mě dívala a po chvíli řekla, že pokud si to myslím tak bych si s ním měla promluvit. Prý je mezi námi něco víc. Ráda bych řekla že to tak není, ale lhala bych. Poslední dobou mám pocit že mezi námi něco je a to že jsme spolu spali tomu akorát přidalo.
Když jsem se vracela na hrad cestou jsem zaslechla v uličce jaké si hlasy. Něco mi říkalo že bych je měla ignorovat, ale druhá část mi říkala ať jdu dál. Opatrně jsem šla stále vpřed a snažila se najít ony hlasy. Došla jsem až do sklípku o kterém nejspíše moc lidí neví. Všude byl prach a tma. Když najednou se ze tmy vynořila žena, měla kudrnaté vlasy, šaty měla stejně černé jako byla její silueta. Když jsem uviděla její úsměv popadl mě strach. Když najednou jsem ucítila jak mě někdo chytl. Chtěla jsem začít křičet, ale nešlo to. Použila na mě kouzlo a já byla bezbranná. Najednou jsem o sobě nevěděla.