Howl of Love

V.

Pozvolna jsem otevírala oční víčka. Něco mě jemně šťouchalo do boku. Zamžourala jsem a všimla si Babočky. „Vstávej holka, smečka už je dávno v provozu." Zmohla jsem se jen na pokývnutí hlavou. „Dozvěděla jsem se, že mezi padlými byl i tvůj táta. Jsi v pořádku?" Hleděla na mě ustaraně. „Ano. Je to těžší, ale vyrovnávám se s tím." Musela jsem jí lhát. Pravdou je, že když si na něj jen lehounko vzpomenu, píchá mne u srdce. Zase ale vím, že se s tím musím vyrovnat, co nejdříve. V budoucnu by mě to mohlo omezovat. „Díky, že jsi mě vzbudila. Můžeš jít, já se jen proberu a půjdu taky." „Fajn." drkla do mě. „Hlavně tu znovu neusni, klimbo." podotkla pobaveně a dopřála mi samotu. Já se protáhla, oklepala, a též opustila pelíšek. Okamžitě jsem za patama cítila Syslův pach. Jedním skokem dopadl přede mě. „Sis nějak přispala, nezdá se ti?" „U všech liščích bobků, jednou jsem zaspala, tak z toho nedělej konec světa."
„No, každopádně," protáhl se. To zase bude moudro. „jelikož jsem teď beta, tak mě Popelavka pověřila, abych dnes rozděloval úkoly ve smečce. A ze včerejška má Půlnočka plný pelíšek zraněných gam a hodila by se jí pomoc, tudíž.. chápeš co máš dělat."
Upřímně, monolog o jeho novém titulu (se kterým stále nesouhlasím) jsem schválně přeslechla. Zaujala mě spíš ta věc s alfou.
„Co je Popelavce?"
„Smrt Písčáka ji hodně dostala. Zůstává v pelíšku a nechce s nikým mluvit."
„Aha." špitla jsem pro sebe.
„Co tu stojíš? Dal jsem ti snad práci, ne?" Protočila jsem očima a bez dalších slov odešla za Půlnočkou. Jakmile jsem prolezla otvorem v křoví, uhodily mě do nosu vůně čerstvých bylinek a ranní rosy, ale taky puch zraněných vlků. Půlnočka obskakovala jednoho válečníka za druhým. Zraněným podávala bylinky proti bolesti, netrpělivé vlky naléhala, ať ještě počkají. Bylo vidět, že nestíhá.
Bledule, pomohla bys mi prosím?" vyhrkla, když si mě všimla. Přitakala jsem. „Jistě, proto jsem tady." Z části taky proto, že mě k tomu něco otravnýho tak trochu přimělo. Ale co, stejně, Půlnočce vždy ráda pomůžu, a nic mě k tomu nemusí nutit. „To jsem moc ráda, víš, tak trochu tu nestíhám. Potřebovala bych, abys mi donesla lístky šalvěje a meduňku." Přikývla jsem a otočila se zpátky, ačkoliv jsem tedy nevěděla, kde to pořádně mám hledat. Půlnočka, jako by mi četla myšlenky, dodala: „Zkus to u Vodopádu." „Dík." štěkla jsem přes rameno a vydala se směrem k Vodopádu. I když název Vodopád je trochu zcestný. Ve skutečnosti to je jen říčka, jejíž pramen začíná na jednom nižším kopečku, jímž proudí, a na konci padá dolů do malého jezírka, jehož voda je vždy křišťálově průzračná. Chodila jsem tam celkem často, jako malá si hrát, teď už jen se dívat na vodu. Cesta netrvá sice tak dlouho, ale já se rozhodla si ji kapku prodloužit. Bezvýznamně jsem kroužila kolem stromů a přeskakovala pařezy. Zároveň jsem nasávala vůni nového listí a toho zlatého klidu. Čerstvý Aljašský vítr mi čechral srst. Sem tam jsem zahlédla zajíce či sysla, i celou srnčí rodinku.
Vtom jsem za sebou zaslechla šusťení listí a praskání větviček. Zastavila jsem a můj pronásledovatel udělal to samé. Obrátila jsem se, abych zjistila, s kým mám tu čest. Ukázalo se, že je to jen liška. Naštěstí jedna. Kdyby jich bylo víc, měla bych celkem problém. Lišky jsou hrozně otravní tvorové. Dokážou vás pronásledovat klidně i několik minut, jen aby vás naštvaly. Taky nám dost často berou kořist. A nejhorší na tom všem je, že jich neubývá „Vypadni!" štěkla jsem. „Běž, odejdi!" vrčela jsem, ale ona seděla a koukala na mě, jako by mi ani nerozuměla. „Sakra, vypadni, nemám čas se s tebou zahazovat." Ale ani se nepohnula.
Tohle nemám za potřebí. Prostě jsem se otočila a šla dál k Vodopádu. Lišák se dal do kroku taky. Snažila jsem se to nevnímat. Mé mocné smysly ale něco zachytily. Více liščích pachů a hlasitější kroky. Znovu jsem se, tentokrát v chůzi, otočila. Najednou za mnou běžely lišky tři. Pak čtyři, pět... Dala jsem se do běhu. Mezitím jsem neustále otáčela hlavou. Bylo jich čím dál víc. Snažila jsem se běžet co nejrychleji, ale nebylo možné je setřást. Můj dech teď zněl spíš jako funění medvěda grizzlyho. Během běhu se mi v hlavě rozsvítil nápad. Svedu je z cesty. Zatočila jsem k Užovčí jeskyni. Byl to velký balvan, který jsem chtěla dokola oběhnout a ztratit je tak z dosahu, a jelikož jsou tak blbý, nebude to velký oříšek. Uháněla jsem, až mi za patami prášila zrnka hlíny. Samozřejmě, můj dotěrný doprovod nezůstával pozadu. Když jsem dorazila k Užovčí jeskyni, udělala jsem přesně to, co jsem plánovala. Celou Jeskyni jsem dokola třikrát oběhla. Jedna..dva..tři, počítala jsem. Až se v tom lišky opravdu zamotaly, přesně tak, jak jsem chtěla. „Ha! Pitomci!" Teď jsem se konečně mohla vrátit k Vodopádu. Hned, jak jsem udělala první krůček, stála jsem opět tváří v tvář té otravné, ohnivě ryšavé bytosti. „No, to si děláš srandu!" štěkla jsem nakrknutě a otočila se na druhou stranu. Ale i tam se na mě dívaly páry dehtově černých očí. To samé z obou vedlejších stran. Byla jsem v pasti - obklopena liškami, které na mě naráz cenily zkažené zuby. Všechny se ke mně přibližovaly a chňapaly po mně pazourama. Já se postavila do bojové polohy a vrčela. Když se chtějí rvát, ať je tedy po jejich. Připravily se na skok. Když vtom mi kolem hlavy prosvištěl šíp a zasáhl jednu z lišek, jež stála za mnou. Otočila jsem se a viděla, jak jí šíp prorazil hlavu skrz naskrz. Ztěžka jsem polkla. Ostatní lišky ve strachu vzaly nohy na ramena. Ve větru byl cítit železitý pach krve, ale i něco, co jsem již předtím cítila. Pomalu jsem se obrátila zpátky. Zase ten lovec ze včera. Držel v rukou kuš a hleděl na mě. Z těch očí jsem nedokázala vyčíst, co zamýšlí. Chvíli jsem tam stála, ale neudělal nic. Trčel tam jako socha. Podívala jsem se na zem. Byl jen dva myší kroky před hranicí našeho teritoria. To znamená, že na něj nemohu zaútočit. Některé zákony ve smečce jsou vskutku divné, jako třeba právě tento - vlci nesmí zaútočit na kořist, či případného predátora za hranicí bez napadení z jeho strany nebo když to není životně nutné. A i když tu teď jsme sami, nehodlám to pokoušet, protože za porušení zákonů smečky se udělují, dle mého názoru, někdy až moc přísné tresty. Tak jsem na něj alespoň zavrčela a rozmáchla packami. On se zamračil. „Zrovna jsem ti zachránil život a ty útočíš." zamumlal pro sebe, ale já to slyšela. Cože? Co si o sobě myslí? To má za to, že bych si s nimi neporadila sama? Měla jsem ho včera zakousnout.
Počkat. Přece tu jenom ztrácím čas. Půlnočka potřebuje bylinky a slunce rychle klesá. Vůbec nestíhám. Prskla jsem a odběhla pro ty bylinky.

****

Prostě odešla.
Její chování mi vůbec nejde do hlavy. Vím, proč mě nenapadla, ale nepochopil jsem, proč se zachovala, tak, jak se zachovala. Vždycky jsem si myslel, že vlky znám jako své boty, ale co vím o téhle, moje mínění se vytrácí.
Na druhou stranu nechápu i svoje konání. Jakto, že mi šlo vystřelit po lišce, ale po ní zase ne? Tohle už je podruhé, co jsem ji jen tak nechal, sakra. Překročil jsem hranice jejího teritoria a z chcíplé lišky vytáhl šíp. Jen tak letmo jsem se podíval na hodinky. 15:18. Sakra. Nestíhám a musím už vyrazit ke klubovně. Ale ta puška... hhh, kašlu na ni. Kdyžtak se sem vrátím po schůzi.