Howl of Love

XVI.

Vešel jsem vchodem do místnosti s knihovnami. Noah už tam byl a netrpělivě podupával nohou. „To je dost, tyvole." ,,Co chceš tak náhle?"
„Řeknu, až tu budou všichni."
Tázavě jsem přitakal a posadil se na židli.
Zhruba po deseti minutách jsme tu byli všichni. Nebudu lhát, trochu mě to překvapilo, myslel jsem si, že pro většinu to bude tabu. Aryan se podrážděně zeptal na důvod Noahovy zprávy. Noah se zamračil. „Je to v prdeli. Náš plán s těma vlkama nevychází." Wyatt se uchechtl. „A tos nás sem dotáhl jenom kvůli tomuhle?" „Ne." promluvil Louis, který seděl vedle Noaha. „Rozhodli jsme se, že to uděláme úplně jinak." José Louise přerušil a zeptal se na jejich původní taktiku. „Zkusili jsme je chytit do pasti na medvědy, ale ty potvory ňák přišly na to, jak to zničit a odtáhli to na okraj lesa." „Tak jestli jste si mysleli, že vám tohle zabere, tak jste fakt debilové." smál se Wyatt. Noah na něj vrhl vražedný pohled. „A co teda chcete dělat?" otázal se znovu José. Slova se ujal Noah. „Jednoduše se prostě vysereme na nějaký zdlouhavý taktiky a půjdeme do toho po hlavě - vystřílíme je."
Při slově vystřílíme jsem zpozorněl.
„Kdy?"
„Zítra."
Co?
,,V šest ráno. Musíme vyrazit brzo. A psal jsem, abych se domluvil, kdo půjde s náma."
Wyatt automaticky řekl ano. Louis se obrátil na Josého. „Jo. Jdu do toho." „Sorene?" Nic jsem neřekl. Jen jsem seděl a zíral do země. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel.
Wyatt do mě šťouchnul. „Kámo, tak co?" Zmocnila se mě panika. Nevěděl jsem, co odpovědět. Nemůžu říct ano, nechci vlčici zabít, teď když-
„Sorene?!"
Pokud ovšem řeknu ne, budou se mě ptát a přece se nemůžu prozradit, z toho by byl průser.
Nevěděl jsem co říct, a tak jsem udělal první, co mě napadlo. Co nejrychleji jsem vyrazil napříč dveřím, vší silou je rozrazil, což nebylo tak těžké, vzhledem k tomu, jaký zchátralý krám tyhle dveře jsou, a utekl. Utíkal jsem, i když jsem už nebyl v knihovně. Mým plánem bylo pokračovat do lesa za vlčicí, abych ji varoval. Je to bláznovství, ale prostě a jednoduše cítím, že to musím udělat. Cítím, že ji musím ochránit. V její blízkosti jsem byl šťastnější než kdy za celý svůj život, nemůžu ji teď nechat umřít.
Proběhl jsem křovím a dostal se k jezírku. V hloubi duše jsem doufal, že tam bude, tak, jako vždycky. Místo jejího bílého kožíšku jsem však narazil na kožíšky jiné. Jeden šedý a jeden hnědý. A když si mě tyto dva kožíšky všimly, začaly vrčet. Uvědomil jsem si, že jsem v jejich teritoriu. A vlci si ho budou bránit. Pomalu jsem couval zpátky. Vlci se rozštěkali a postupovali ke mně. Couval jsem rychleji. Šedý vlk se napřahoval k výskoku. Kryl jsem si hlavu, mezitím, co vyskočil. Porazil mě a já spadnul na zem, čímž jsem zároveň opustil jejich teritorium. Vlci naposledy štěkli a odešli. Až na naraženou kostrč jsem z toho vyvázl vcelku hladce. Příliš jsem se ale ukvapil. Měl jsem čekat, že tu nebude. Vrátím se domů a za hodinu to zkusím znovu.

Vstoupil jsem do chodby svého domu. Ihned jsem si šel udělat kávu, abych neusnul, jelikož slunce již zapadlo a nad oblohu se dostával měsíc. K tomu jsem si nechal všude rozsvíceno a zapnul nahlas televizi. Posadil jsem se na pohovku a vypil si pití. Pořád dokola jsem si v hlavě opakoval: Neusni, neusni.. Nesmím usnout, nemůžu ani zamhouřit oči. Zkusil jsem se koukat na televizi a nepřemýšlet nad únavou. To bylo ze začátku jednoduché, ale postupně mi těžkla víčka. Bylo čím dál obtížnější si udržet oči otevřené. Neusni, neusni. Nesmíš usnout!
      Otevřel jsem oči. Ležel jsem rozvalený na pohovce, oči mi vypalovaly silné žárovky a do uší křičela televize. Usnul jsem.. Podíval jsem se na hodiny. Bylo čtvrt na šest. Ihned jsem se rozběhl do pokoje. Co nejrychleji jsem si oblékl nějakou mikinu a ze své skříně vytáhl pušku. Sakra, přece jsem nesměl usnout! Co, když už jsou na cestě? Musím spěchat.
Doslova jsem vyrazil dveře od domu a co nejrychleji běžel k jezírku. Dorazil jsem, padnul na zem a rozdýchával svůj výkon. Nemůžu ani popsat svoje štěstí, když jsem zaslechl drobné štěknutí a ucítil hebkost bílé srsti na tváři. Obejmul jsem vlčici a spustil jsem: „Hele, vím, že mi nerozumíš a pravděpodobně si to tu říkám jenom pro sebe, ale hrozí tu, že za chvíli tebe i s ostatními vlky za pár chvil vystřílí." Vlčice o kus poodstoupila a štěkla. Rozběhla se ode mě, pak se otočila a rozštěkala se. Postavil jsem se a popošel k ní. Vlčice hlavou naznačila směr na jih, zaštěkala a znovu se rozběhla tím směrem. Já ji následoval. Zřejmě mi nakonec rozuměla.

****

To ne! Musíme rychle varovat smečku. Další boj si dovolit nemůžeme, už teď máme málo vlků. Uháněla jsem, až se mi za tlapama prášilo. Kluk mi byl v patách. Přeskočila jsem bezový keř, ohraničující tábor. Byla jsem tak zadýchaná, že jsem ze sebe stačila vydat jen: „Lovci!" Okamžitě jsem upoutala pozornost všech vlků včetně velitelky, která ke mně pomalu přikráčela. „Co se děje, Bledule?" Dala mi chvíli na rozdýchanou, potom jsem odvětila.
„Jdou sem lovci! Chtějí nás vystřílet!"
„A odkud to víš?"
„Bezpochyby od něho!" ozval se Čmuchal, načež se všichni tím směrem otočili a zpozorovali kluka, který stál za bezovým keřem. Za hlasitého štěkotu se po něm natahovali tlapami a tahali ho za kalhoty. Mezi nimi byla i Babočka. Kluk se je ze sebe snažil setřást, ovšem tak, aby jim neublížil, což mě na jednu stranu potěšilo. Skočila jsem před něj a nahlas vyštěkla. Ostatní uskočili. Popelavka se zamračila. „Takže tohle je ten člověk? To s ním ses stýkala?" Porozhlédla jsem se po hloučku vlků, upírajícím na mě všelijaké pohledy.  Nezbylo mi, než vyjít s pravdou ven. „Ano, Popelavko." Vlci si vyměnili nemile překvapené pohledy a začali si něco šuškat. Babočka se opřela o Plamena s otevřenou tlamou. „Ale dovolte mi to vysvětlit." pokračovala jsem. „On není jako ostatní. Je dobrý. A ano, to on mi řekl, že se na nás chystají lovci."
„Jak máme vědět, že nelže?"
„Ano. Klidně to může být kamufláž, aby nás zdržel a pomáhá těm lovcům."
„Nebo nás chce vyzabíjet sám!"
„Jistě! Vždyť má pušku!"
„Ticho!" křikla jsem.
„On by mi nelhal." Podívala jsem se na jeho bezchybný obličej a usmála se.
„Jak to můžeš vědět?"
Chystala jsem se něco říct, ale v tu chvíli se ke mně skrčil kluk a zašeptal: „Vlčice, dochází nám čas." Pokývla jsem a otočila hlavu zpět ke smečce. „To je jedno. Už nemáme čas. Lovci tu jsou každou chvíli." Přiběhla jsem k velitelce. „Musíme se teď hned sebrat a opustit teritorium nebo tu všichni umřeme." Řekla jsem to co nejnaléhavěji, bylo to naléhavé, a doufala jsem, že mě Popelavka poslechne. To, co však velitelka odpověděla, mi skutečně vyrazilo dech.
„V žádném případě. Budeme bojovat."
„Co? Ale Popelavko! Může jich být hodně a mají zbraně. Takhle se zahubíme!"
„Ty mlč, Bledule. Mezi námi jsi zrádce." řekla chladně a popošla k vlkům.
„Už stačilo neustálého skrývání a utíkání. Musíme se lovcům postavit!" Ze všech stran se ozvalo souhlasné mručení. „Toto teritorium ubráníme!" Hlasy vlků zesílily. „Pomstíme naše rodiny!" Hluk ještě více zesílil.
„Popelavko." vložil se do toho Sysel.
„Já si myslím, že má Bledule pravdu." Vykulila jsem na něj oči. Sysel mi pohled opětoval a obrátil se zpátky na velitelku. „Měli bychom raději odejít. Je nás příliš málo a další ztráty si nemůžeme dovolit." Popelavka ho propálila pohledem a rozhodně zahlásila ke smečce.
„Připravte se na válku.."
Lesem se rozlehlo vytí smečky.