Howl of Love

XVII.

V lese byl klid a mrtvo. Bylo ticho, takové ticho, že jsem slyšela dech každého vlka okolo. K tomu napětí bylo, že by se dalo krájet. Všichni členové smečky stáli v pozoru, připraveni na střet s nepřáteli. Já a Sysel jsme se museli přidat, Popelavka by nás jinak vykázala z teritoria. Kluka vystrnadili z tábora, ale zůstal ukrytý za keři a byl připraven bojovat s námi. Starší a mláďata jsme schovali o několik jeleních skoků na jih, kde jsou v bezpečí. Vůdkyně stála v popředí smečky a trpělivě vyčkávala.
      V hvozdu zašustila stébla trávy. Lovci se blíží. Rozhlédla jsem se kolem sebe a jen se utvrdila, že tohle skutečně nemůžeme vyhrát.
      Popelavka škubla ocasem, čímž dala pokyn, ať se všichni připraví. Vlci zaujali bojové pozice a čekali.
      Větve bezového houští se pohnuly a vylezli z nich lidé se zbraněmi.
Velitelka zavyla k útoku.
      V tu ránu propukla obrovská bitva. Vlci proti lidem. Na život a na smrt. Statečně jsme bránili území, ovšem pak se ozval první výstřel a já strnula strachem. Jako škůdce se mi provrtala do hlavy vzpomínka na minulý výstřel. Na ten, při kterém zemřel někdo, koho jsem milovala ze všech nejvíc. Jako by se ten moment opakoval. Jeho tělo klesající na zem, jeho krev smáčející trávu do ruda, a já... uprostřed toho všeho..
Sbohem, Bledule..
     Kdosi mě srazil na zem. Zamžourala jsem a podívala se na Sysla, který mě právě zachránil před prosvišťující kulkou. „Bledule, vzpamatuj se." Vrávoravě jsem vyskočila na nohy.

****

Rozhodl jsem se, že Noaha napadnu zezadu. Plížil jsem se za stromy do doby, kdy jsem měl dokonalý výhled na jeho záda. Rychle jsem vyrazil k němu. Než jsem k němu ale doběhl, Noah mě zaznamenal a otočil se ke mně. „Sorene! Takže ses nakonec rozhodl taky pobavit." Namířil jsem na něj pušku. „Promiň, kámo." Chvíli mu trvalo, než mu to došlo. „Počkej. Takže ty je chceš bránit? Nechceš je zabít? Co je s tebou špatně?"
„Prostě jsem změnil názor."
„Jasně." Skopnul mě na zem a vytrhnul mi z ruky zbraň, kterou následně zahodil. Svojí nohou mě začal škrtit.
„Jestli to chceš takhle, budeš muset chcípnout, Nero." řekl.
      Moje vidění se postupně vytrácelo. Prsty jsem zaryl do jeho nohy a pokusil se o její zvednutí, Noah ji ale ještě víc přitlačil. Začínal jsem se dusit. Pak přiběhnul zrzavý vlk a zahryznul se Noahovi do lýtka. Noah s nohou cloumal, ale vlkovi na pomoc přišel další. Vší rychlostí jsem vstal a Noahovi dal tak silně pěstí, že se z toho zkácel na zem.

*****

Chlapec vyřadil jednoho lovce, ale zezadu k němu mířil další. Rozběhla jsem se, skočila na něj a trhala. Lovec mě ze sebe shodil, ale já se za ním vrátila. Sysel se ke mně přidal. Byli jsme agresivní a nemilosrdní. Lovec neměl šanci. Zničehonic se ozval další výstřel, předcházející vlčímu řevu. Přestala jsem trhat a zvedla jsem hlavu. Rozhlédla jsem se po smečce, abych zjistila, kdo tak pronikavě křičel. Strnula jsem jako socha, když jsem přišla na to, co se stalo.
Kulka právě zasáhla velitelku! „Běž!" štěknul Sysel. Seskočila jsem z lovce a běžela za velitelkou. Popelavka byla zasažena do hrudi. „Popelavko, vstávej prosím." Pokusila jsem se velitelku postavit na nohy, ale ta mě ze všech sil odstrčila. „Bledule." sípala tiše. „Ano?" Její ústa se hýbala, ale nic jsem nemohla slyšet. Přiblížila jsem ucho k její tlamě. „Omlouvám se." „Cože?" Velitelka silně odkašlala. „Omlouvám se. Měla jsi pravdu. Já byla tak zaslepená, že jsem nechala pobít půlku smečky."
Zvlhly mi oči. Popelavka znovu zakašlala. „Teď je to na tobě. Musíš smečku zachránit."
„Já? Jak?"
„Odveď je. Někam daleko. Někam do bezpečí."
„Ale co ty?"
„Nech mě tady. Já to stejně nezvládnu."
„Nemůžu tě tu nechat!" křikla jsem mezi vzlyky. Popelavčiny oči hleděly do prázdna. „Popelavko?" Žádná odpověď. Zopakovala jsem oslovení. Ani podruhé nezareagovala. Byla mrtvá.
„Co se tu stalo?" zaslechla jse Sysla. Podívala jsem se na něj. Když viděl mé uslzené oči, došlo mu, co se stalo. Oklepala jsem se a řekla: „Musíme se stáhnout z tábora!" Nakročila jsem se ku centru boje. „Ale co-" otočil se na Popelavčino nehybné tělo. Zavrtěla jsem hlavou. „Musíme zachránit smečku. Požádala mě o to." Sysel chvíli mlčel, jako by nad něčím hluboce přemýšlel. Rázem zavyl na celý les, tak hlasitě, že mi to málem utrhlo uši. Nebylo to smutečné vytí. Byl to příkaz pro všechny, ať přestanou bojovat. Znělo tak vůdcovsky. Nestrácela jsem čas a vydala se na pomoc vlkům.