Howl of Love

IV.

Popelavka čekala na Skále předků, zatímco se pod ní postupně shromažďovali všichni členové smečky. Popelavka je alfa smečky. Alfa vlci celou smečku vedou a dohlížejí na její chod. Ze stálého výrazu čišela vyrovnanost a z pohledu na ní nebyla poznat žádná nervozita. Dokázala si zachovat hrdost při všech příležitostech, aby motivovala zbytek smečky. Srst se jí ve svitu vycházejícího měsíce leskla jako dříve tátova. Při pomyšlení mě sevřela úzkost. Rozhlédla jsem se po smečce a pokusila se na to zapomenout, ale o nic lépe mi nebylo. Sametová Pěna se sklesle soukala se svými mláďaty do hloučku vlků, Saténka s Trávňákem diskutovala o tom, zda-li by nebylo lepší změnit teritorium, Žlutozub se snažil uklidnit Skvrnku, která byla stále ještě dost rozrušená. Mnoho vlků se mezi sebou nahlas hádalo. Vůdkyně štěkla, aby dav utišila. Během pár vteřin všichni utichli a věnovali pozornost vůdkyni.
„Slyšte! Chápu, že jste nyní dosti rozrušení, ovšem snažte se můj proslov vnímat...
...Dnešek byl pro nás všechny dnem velkých ztrát. Neumřeli jen válečníci. Odešla naše rodina. Naši rodiče, mláďata, sourozenci... Avšak čas se vrátit nedá."
Ztěžka dýchala. Na chvíli se odmlčela a poté pokračovala:
„Nyní si vyjasníme pár důležitých věcí:
Zaprvé, nové teritorium nepřipadá v úvahu. Smečka zůstává zde."
Ze všech stran hlásalo pochybné mručení. Někteří dokonce na Popelavku naštvaně štěkali.
„Vyslechněte mě, prosím. Na tomto území máme dostatek kořisti. A hledat teď nové teritorium by byl skoro pochod do jisté smrti. Spousta válečníků je v dezolátním stavu a Půlnočka má spoustu práce." řekla a pokývla hlavou na jednu z omega vlků jež se starala o zraněné a nemocné, která na oplátku děkovně zamručela.
„Tahat je všechny na dlouhou cestu zcela do neznáma by bylo strašně nezodpovědné a nebezpečné."
Proslov opět přerušilo nyní souhlasné štěkání menšiny vlků. Omega Bělotlap mi řval přímo za hlavou. Sklopila jsem uši, abych ten randál mohla trochu ustát.
„A zadruhé... dnes večer se rozloučíme s Písčákem."
Písčák je mrtvý? Válečníci po sobě začali udiveně koukat. Přesouvala jsem pohled z vůdkyně na dav a zpátky. Muselo ji to velmi ranit, protože Písčák byl její druh. Byli spolu už když jsem se narodila, takže poměrně dlouho. Vedle Skály předků stál Plamen, jejich syn, se sklopenýma ušima a žalem v očích. Bylo mi obou tak líto. Všichni jsme přišli o někoho nám drahého.
„Byl to úžasný válečník a skvělá alfa, který obětoval svůj život za životy ostatních. Obávám se avšak, že nebudu plně schopna řídit sama smečku, totiž budu potřebovat svou pravou ruku, jak se říká. Proto jmenuji již teď betu. Beta vlk by měl být schopný organizovat smečku a postarat se o každého jednotlivce v ní. Měl by to být někdo chytrý a strategický. A dle mého úsudku je pro tuto pozici nejlepší.."
Další odmlka. Všude rázem panovalo napjaté ticho. Vlci našpicovali uši. Kdo to asi bude?, četla jsem jejich očí. Zamyslela jsem se. No, Bělotlap je velmi chytrý a má mnoho zkušeností. Pruh je zase silný a odvážný. Nebo Saténka je-
„Sysel."
Trhla jsem sebou. „No, to snad ne!" Všechny pohledy rázem mířily na mě a já si uvědomila, že jsem to vlastně řekla nahlas. Zadívala jsem se do země a snažila se dělat, jakože nic.
Trapas.
Slyšela jsem správně? Sysel?! Jak mohla zvolit právě jeho? Je tak hnusný a nafoukaný. Je jako čtyřnohá pýchavka. Snad jediný člen smečky, kterého za žádnou cenu nemůžu vystát a naopak to není o nic jiné. Sysel mi odjakživa záviděl mou pozici ve smečce, tím jsem si jistá. Já jsem gama a on byl omega. Gama vlci zastávají vyšší postavení. Omega je ve vlčí hyerarchii zařazení úplně nejníž. Omega vlci jsou, až na výjimky, zpravidla něco jako housenky mezi motýly - k ničemu. Tímto úkonem se jeho status ovšem změnil na betu. Beta je po alfě druhá nejvyšší pozice ve smečce. Patří do ní vlci, kteří zastupují alfy při jejich nepřítomnosti, při nejhorším, když se alfa raní nebo zemře. V jiných smečkách mají jako jediní společně s alfa párem nárok na mláďata. Naše smečka je v tomto výjimkou, jelikož Popelavka dovolila, aby i podřazení vlci měli své mladé.
      Můj nesouhlas byl zřejmě jediný. Ostatní členové už vzdávali holt Syslovi, který si to pyšným krokem štrádoval rovnou k Popelavce na Skálu. Když došel k vůdkyni, nakrátko se rozhlédl po davu. Na mě se nezapomněl zatvářit tak povrchně, že jsem měla co dělat, abych se klidně udržela na místě.
„Sysle, být betou je velká zodpovědnost, ale jsem si jistá, že ty se o smečku dokážeš postarat nejlépe ze všech."
Hm, nemyslím si.
„Udělám vše, co bude v mých silách, Popelavko, aby se jí dařilo."
Jak to dořekl, dotkli se s vůdkyní čumáky, čímž naznačili svoji loajalitu jeden k druhému, a sestoupili ze Skály předků. Kolem Sysla se ještě nakrátko vytvořil hlouček, aby se nové betě řádně pogratulovalo. Kromě mě, já to jen sledovala z povzdálí.
     Hned potom jsme se vydali postupně rozloučit s Písčákem. Vůdkyně s Plamenem u něj celou tu dobu seděli, kožíšky nalepenými na tom jeho. Loučení s alfou probíhalo o něco 'honosněji', než loučení s gamami nebo omegami. Všichni se postupně dotkli jeho kožíšku a v duchu mu dali sbohem. Když jsem byla hotová, přešla jsem za Popelavkou a Plamenem. „Upřímnou soustrast.", řekla jsem. „Děkujeme, Bledule. Tobě také, za tátu." odvětil Plamen, po čemž mě mírně mě zahřálo u srdce. Kývla jsem hlavou na poděkování.
Po loučení jsme společně vykopali velký hrob a alfu společně s ostatními padlými vlky pohřbili. Postupně jsme se vydali spát. Popelavka si k sobě ještě přizvala Sysla a něco s ním vyjednávala. Odfrkla jsem si a vydala se do svého pelíšku. Tábor z jedné strany lemovalo bezové křoví, ve kterém byly otvory na pelíšky. Každý vlk měl vlastní. Ten můj byl vpravo vedle pelíšku Půlnočky. Uprostřed jsem měla v trávě vyšlapaný důlek na spaní. Chvíli jsem se v něm jen tak převalovala. Vzhlédla jsem na oblohu. Noční nebe osvětlovaly tucty hvězd. Táta mi jako malé říkal, že každá hvězda je jeden chrabrý válečník. Zajímalo by mne, jestli je tam teď taky. A pokud ano, jak se tam má? S vidí na mě? Do očí se mi opět natlačily slzy, které jako perly padaly na zem. Rozhlédla jsem se po pelíšku. Vyšlapaná tráva jen pro mě byla moc velká. Byla jsem tu sama. Otřela jsem si mokrý čumák do trávy a zavřela oči. Dobrou,

****

Ráno mě probudily dvě věci. Otravné slunce, jež se kradlo skrz žaluzie do mého pokoje a ukrutná bolest po celém těle. Potom, co se mi podařilo pořádně vstát z postele a dobelhat se do sprchy, všechnu krev a špínu ze včerejška jsem smyl. Ze skříně jsem vytáhl tmavě zelenou mikinu a černé kalhoty. Oblékl jsem se a vydal se ze schodů do kuchyně. Mám hlad. Otevřel jsem lednici. Prázdná. To snad není možný. Před týdnem jsem ji doplňoval. Povzdechl jsem si. Došel jsem do chodby, vzal si tašku, do které jsem si dal peněženku, a vyrazil jsem k místnímu obchodu. Cesta tam byla pro mě hodně nepříjemná. Celou dobu jsem na sobě cítil přisáté pohledy. Snažil jsem se zarývat pohled do země, ovšem neunikl mi úšklebek několika kolemjdoucích. Cítil jsem se jako nějaké zvíře v Zoo. To nemáte nic lepšího na práci? Schoval jsem hlavu do kapuce a přidal jsem do kroku, abych byl v obchodu co nejdřív. Po chvilce jsem už stál přede dveřmi. Můj příchod oznámilo cinkání zvonku. Ihned jsem zaslechl své jméno. ,,Nero, copak tu děláš tak brzo ráno?" Hlas patřil paní Amber. Duněl obchodem a mísil se se zdejší ozvěnou. Amber mě často hlídávala, jelikož rodiče pořád někam jezdili. Byla to postarší dáma, která vždy nosila dlouhé květované šaty, ozdobené zlatou broží ve tvaru sovičky.
„Jen jsem přišel nakoupit pár věcí. A prosím, říkej mi Sorene. Už nejsem malý dítě." „Dobře, Sorene." řekla škádlivě a prohrábla si vlasy. Musel jsem se usmát.
     V obchodě jsem strávil bezmála třicet minut. S nákupem jsem byl hotový brzo, ale pak jsem se ještě zapovídal s Amber. Povídá se mi s ní dobře, akorát některé její dotazy byly trochu vlezlé, jako když se mě ptala, jestli jsem už v nějakým vztahu. A vůbec Nero, už máš nějakou slečnu? Ne. Momentálně nemám čas ani chuť s někým chodit. Paní Amber na mě pořád naléhá, abych si někoho našel. Že prý ať nejsem sám. A i když to myslí dobře, mě se samota líbí. A navíc, kdo by kdy chtěl chodit s někým, jako jsem já?
Došel jsem domů a první věc, kterou jsem udělal bylo, že jsem si začal připravovat 'opožděnou' snídani. Měl jsem hlad jako.. jako vlk. Udělal jsem si jen rychlý sendvič z pita chleba.
Na cestě do obýváku můj koutek oka přejel po nástěnném kalendáři, na jehož dnešním datu jsem měl napsanou nějakou poznámku. Podíval jsem se důkladněji. Schůze v 15:30. Ach jo. Zapomněl jsem, že máme dnes schůzi klubu. Jednou za týden se pravidelně scházím s ostatními lovci vlků. Ukrýváme se v bývalé knihovně, aby na nás nikdo nepřišel. Lov vlků je na Aljašce, kde žiji, ilegální a jejich střílení mohlo vynést pěkných pár let v base, což mi přijde dost přehnaný, a ačkoliv jsou vlci strašní zabijáci, někteří naivní tupci se je snaží za každou cenu ochránit. Kdyby se o našich schůzkách jeden takový dověděl, určitě by nás nahlásil a my měli velkej problém.
     'Snídani' jsem do sebe nacpal jedním hltem a vyběhl jsem do pokoje. Momentálně bylo totiž něco kolem půl druhé odpoledne. Spal jsem dost dlouho. A ještě stále jsem chtěl potrestat tu vlčici. Nevím proč, ale nechci ji jen tak nechat. Při každé vzpomínce na včerejšek ve mně tuhne krev. Otevřel jsem svoji skříň na zbraně a- ,,No to si ze mě děláš-" Má puška na svém držáku nebyla. Sakra! Musel jsem ji nechat v lese. To znamená, že se tam stejně musím vrátit, protože tohle je moje jediná puška. Jediná zbraň, kterou používám pořád, tak jsem byl přesvědčený, že druhá by mi akorát zbytečně zabírala místo ve skříni.
Šel jsem se převléknout do něčeho lepšího, pevných kalhot a černého trika. Abych nešel do lesa jen tak, vzal jsem si pro všechny případy postarší kuš po dědovi, který chodíval střílet zajíce. Opět jsem se vydal k lesu. Šel jsem tím směrem, který vedl k místu, kde jsem včera nechal pušku.