Howl of Love

VII.

Probudila jsem se do chladného rána. Slunce pomaličku vylézalo z mračné peřiny a kolem voněla čerstvá rosa. Vylezla jsem ze svého pelíšku. V táboře vládl klid, který narušovalo pouze okolní zvířectvo. Jsem vzhůru první. Tak se alespoň půjdu projít. Času je dost. Protáhla jsem se bezem do lesa. Čumák mě navedl k Velkým kamenům. Přišla jsem k hrobu mého táty. Vykopala jsem ho předevčírem. Vedle něj jsem si všimla plevele. Jala jsem se ho vytrhnout. Když jsem ho zahodila, zahlédla jsem ještě v trávě jednu fialovou limonku. Utrhla jsem ji a položila na hrob. Posadila jsem se před něj a držela chvíli ticha..
„Taky tě miluju, tati." Smekla jsem a vrátila se zpátky do hvozdu.
Když jsem procházela kolem stromů, přivál ke mně vítr lidský pach, který vedl směrem k nám. Ihned jsem se dala do běhu. Jestli se lovci znovu rozhodli k útoku, máme velký problém! Čím víc jsem se blížila k táboru, tím více pachu ubývalo. Zastavila jsem a vrátila se. Zadržela jsem na místě, kde byla vůně nejsilnější a hned z pohledu mě trklo, že se tam nachází podivně moc naskládaného listí. Přešla jsem k jedné hromádce a podívala se pozorněji. Něco se v ní lesklo. Opatrně jsem odhrnula část listů. Pod hromádkou se nacházelo jakési ozubené kolo, které mělo uprostřed tmavou tenkou destičku. Chvíli jsem nad původem té věci dumala, neboť jsem ji nikdy v životě neviděla. Přiblížila jsem se, abych si ji mohla důkladně očichat. Najednou se ta věc těsně před mou hlavou sklapla. Leknutím jsem uskočila dál. Přiblížila jsem se ještě jednou, tentokrát s větší opatrností. Smrděl po lidech a železu. Štítivě jsem se odtáhla. Došla jsem ke konečnému verdiktu: ať je to, co je to, určitě to tu není jenom na okrasu. Musím to ihned ohlásit Popelavce, vzhledem k tomu, kolik jich v celém teritoriu může být. Vydala jsem se na cestu zpátky do tábora.

„Kde je Popelavka? Musím s ní mluvit."
„Kdes sakra byla? Teď, když je naše smečka nejvíce oslabená-"
„Ptám se tě, kde je Popelavka, Sysle! Schovej si ty kecy na někdy jindy, tohle je naléhavé!"
Sysel na mě hodil opovrhující pohled, ale odvětil:
„U starších."
„Dík." řekla jsem chladně a vydala se k pelíšku, ve kterém přebývali starší vlci. Narozdíl od pelechů beta, gama a omega vlků, byl tento obohacen o stříšku, jež mu poskytoval obrovský dub, a tak v sychravé dny zůstali starší vždy sušší, naopak ve dny teplé měli v pelíšku stín. Sama jsem se tam jako malá chodila ve vedrech schovávat, a navíc jsem si mohla vždy vyslechnout nějaký Skvrnčin příběh ze života.
Popelavka zrovna stála ve vchodu. „Potřebuješ něco, Bledule?" odvětila, když si mě všimla. Od posledních dnů se její stav výrazně zlepšil. „Při procházce lesem jsem narazila na něco zvláštního.. Ale, asi bychom to měli probrat někde v soukromí." dodala jsem, když jsem si všimla, že nás starší pozorují.
„Chápu. Vyřešíme to u mě." řekla a spolu jsme opustily pelíšek starších.

Popelavka se uvelebila na mechové podestýlce. „Tak? Co jsi viděla zvláštního?"
„Když jsem se šla ráno projít, blízko našeho teritoria jsem cítila lidi." Popelavka zbystřila a já pokračovala:
„Když jsem teritorium prozkoumala pozorněji, našla jsem divnou, ozubenou, sklapající věc. Myslím, že by to mohlo být nebezpečné."
Popelavka se zamračila, ale z jejího pohledu nebylo možné vyčíst, nad čím přemýšlí. Po chvíli promluvila: „Jistě, to nebude jen tak. Vyšlu tam s tebou hlídku. Projděte celé teritorium a nahlašte mi, zda jste něco našli. Uvidíme, jak budeme pokračovat. Vezmi si s sebou Plamena, Babočku a Trávňáka."
„Jistě, Popelavko." řekla jsem a odešla z jejího pelíšku. Nejprve jsem si šla promluvit s Babočkou.