Howl of Love

XV.

„Takhle už to dál nejde." zaslechla jsem, když jsem šla se dvěma hraboši do pelíšku starých vlků. Hlas patřil naší vůdkyni. Stála ke mně zády na okraji tábora společně se Syslem, Plamenem a Saténkou. Krapet jsem se k nim přiblížila, jsem zvědavá, o čem se baví.
„Musíme se těch pastí nějak zbavit."
Sysel se obrátil na Saténku s tím, jak to hodlá udělat, když pořádně ani neví, jak pasti fungují. Velitelka ho za hrubý tón hlasu napomenula. Sysel ale opět řekl, že nemáme s těmito pastmi žádné zkušenosti, ani nevíme, jakým způsobem se ovládají.
„Musím se na to podívat. Vydám se do lesa s Plamenem, Saténkou a.." Rozhlédla se po smečce. Otočila jsem hlavu a dělala jakoby nic. Slyšela jsem ale, jak si vůdkyně povzdechla. „Bledulí."
„Ano, Popelavko?" řekla jsem přihlouple. Vůdkyně řeči těla naznačila, abych šla za nimi. Společně jsme se vydali do lesa.
     Zastavili jsme se před několika pastmi, seskupenými na jednom místě. V lese jich bylo tolik, že v dobrém světle se celý hvozd stříbrně třpytil.
„Musíme se toho už zbavit. Jsme tu jako v keci."
„Pravda."
„Hlavní je najít způsob, jak je zničit, a nepořezat si při tom nohy."
     Zatímco oni debatovali, já se trochu oddálila a zamyslela se: Když se past pokusíme odnést, po cestě se zavře a zapíchne se někomu do hlavy. Jediným způsobem je tím pádem past nejdříve zavřít a až potom odnosit. Ale jak?Uprostřed pasti se nachází kovová destička. Ta nejspíš způsobuje, že se past zavře. Pokud na ni šlápne něco těžkého, destička se pritlačí k zemi a odpálí ozubené půlkruhy, čímž se past vlastně zavře. Hmm, to dává smysl. Chtělo by to na něčem vyzkoušet, teda, kromě mé nohy.
Při přemýšlení jsem zavadila o klacek. V tu chvíli mě to trklo. „Asi mám nápad." zavolala jsem na ostatní. Vůdkyně mi věnovala tázavý pohled. Uchopila jsem klacek a vrátila se k pasti. Pokrčila jsem nohy a klacek nasměrovala k destičce, kde jsem klackem zatlačila. Má úvaha se potvrdila a past se zahryzla do klacku, který jsem potom upustila na zem. „Bledule, ty jsi na to přišla!"

Vrátili jsme se vrátili do tábora. Plamen zůstal v lese na lov. Vůdkyně přizvala Sysla.
„Sysle, ihned vyšli dvě skupiny do lesa pro zničení pastí."
„Vážně? Ale jak-"
„Díky Bleduli už víme, jak na to." usmála se na mě. Když se Sysel dozvěděl, že je to díky mně, nenápadně se ušklíbl. „Oh, aha. Dobře." řekl a odešel.
„Bledule, ruším tvůj zákaz vycházení z tábora. Díky tobě už tu nebudeme drženi jako v kleci."
„Opravdu?" Popelavka s úsměvem přikývla. „Děkuji, Popelavko."
„Popelavko?"
„Co, Sysle?"
„Jak to mají udělat?"
Vůdkyně se na mě podívala, ihned jsem věděla, co řekne.
„Bledule vám to ukáže."
Pokývla jsem a vydala se se Syslem k seskupenému hloučku vlků.

„Ne, takhle ne, Pěno. Babočko, víc se skrč. Najdi si tlustší větev." Mám pocit, jako bych celou dobu neříkala nic jiného. Ale má snaha se vyplatila. Pasti mizely jako prdy ve větru.
Vzhlédla jsem k nebi. Slunce se tyčilo vysoko nade mnou. Hmm, co mi to připomíná? Jestlipak přijde i dnes?
„Bledule, přesouváme se na západ." houkl Sysel.
„Jděte sami, já už jdu."
„Fajn."
Skupina se dala do pohybu a já běžela k Vodopádu.
      Chlapec seděl v tureckém sedu a rukou uždiboval stébla čerstvé trávy. Přišla jsem k němu. Na tvář se mu úsměvem rozjasnila. Nechala jsem vztyčené uši a přitulila jsem se k němu. Ta vůně, tak sladká. Chlapec přejížděl bříšky prstů kolem mých uší. Mnul mezi nimi jejich tenkou kůžičku a jemně za ni tahal, což bylo neskutečně slastné. Bylo to natolik příjemné, že to donutilo můj ocas pohybovat ze strany na stranu. Zdálo se mi, že tohle všechno je jeden nádherný sen. Vždy, když jsem s ním, všechny moje problémy, jako by odpluly někam hodně daleko, a už se nevrátily. Cítím, že ho mám ráda. Nechápu, jak to, že jsem si ho oblíbila během pár dní. Kdyby mě teď vidělo mé mladší já, vsadím se, že by mě nepoznalo.

Že by osud? Nebo jen čistá náhoda?
 

    Do západu slunce již zbývalo jen pár hodin. Museli jsme se rozloučit, nemohla jsem riskovat podezření. Po cestě jsem ještě něco málo ulovila, abych měla výmluvu.

****

Cestou domů jsem se pohupoval ze strany na stranu a pozoroval, jak jedna má noha předbíhá druhou a naopak. Tak si říkám, proč mám s ní vždycky takový zvláštní pocit. Jsem s ní rád, ale když ta slova vyřknu nahlas, přijde mi to oproti tomu, co skutečně cítím slabé. Asi je to tak a měl bych se s tím smířit. M-
Bzz bzz - přišla mi zpráva.
To není možný, pokaždé, když se nad tímto snažím přemýšlet, něco mě vyruší. Jak mám takto své problémy vyřešit?
Vytáhl jsem mobil z kapsy. Příchozí zpráva od Noaha. Schůze v knihovně. TEĎ HNED! Zajímá mě, co chce. No, to se dozvím až tam přijdu.