Howl of Love

X.

„Co tady ještě děláš? I šnek je rychlejší. Ihned s tím do Půlnoččina pelechu!"
„No jo furt."
     Dnešek jsem od rána proběhala sháněním bylinek. Od mého včerejšího rozhovoru se Syslem to vypadá, že si na mě zasedl snad ještě víc. Všichni zranění vlci jsou již uzdraveni, ale to neznamená, že Půlnočka má volno, ba naopak. Tu si Bojovníček podvrtl packu, Pěna se při hlídce pořezala o střepy, které tam pohodili neohleduplní lidé. Já pomáhala Půlnočce doplňovat zásoby léčiv.
Vkročila jsem do léčitelčina pelechu.
„Nesu meduňku."
„Výborně, polož ji sem." Přikývla jsem a uložila lístky do hliněného dolíku na hromadku k ostatním bylinám.
„Ještě něco?"
„Ještě kostival, řebříček, lopuch a krkavec." Tolik? To už neudýchám. Když si Půlnočka všimla mého výrazu, dodala: „Ale to už zvládnu sama, ty máš volno." Pokusila jsem se jí to vyvrátit, sice se teď tvářím jako chcíplá myš, ale klidně půjdu pro ty bylinky, protože stejně nemám nic jiného na práci. „Ne, už jsi udělala dost. Běž si odpočinout. Ale přijď si sem někdy jen tak popovídat." Přikývla jsem a vyběhla z doupěte. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli mě odněkud nesleduje Sysel. Místo něj jsem si všimla Popelavky. Po čtyřech dnech konečně našla sílu dohlížet na smečku. Když si mě všimla, usmála se a se vztyčenýma ušima pokývla na pozdrav, jež jsem jí opětovala. Před obličej se mi vecpal Sysel. „Bledule, je potřeba jídlo." Chtěla jsem ho poslat někam, ale Popelavka se stále kouká. Nechci mít problémy s alfou. Protentokrát to přetrpím. „Dobře, Sysle." řekla jsem mile. Sysel se nejprve zatvářil překvapeně. Potom se ohlédl na Popelavku a došlo mu, proč jsem ho poslechla. „Fajn. Tak běž." Očividně se taky nechce s Popelavkou hádat, najednou není tak odvážný. No nic, hodila jsem to za hlavu a vydala se do lesa.

****

Byl jsem na cestě k místu, kde má ležet moje puška. V hlavě jsem měl plno pochybností, ale jakýsi hlas v mysli mi říkal, že tam nejdu zbytečně. Došel jsem. A světě div se, puška tam byla! Zvednul jsem ji a zkontroloval. Nebyla vůbec poničená. Přitiskl jsem si ji k hrudi a vydal se zpět. Tohle místo mi nahání husí kůži.

****

Přede mnou se cpal vypasený hraboš. Přikrčila jsem se k zemi a pomalu se plazila k němu. Vítr vál mým směrem, takže o mně ten hlodavec neměl ani tušení. Docupitala jsem k němu a čekala na správný moment. Hraboš zvedl hlavu, aby se ujistil, že mu nikdo nemůže překazit svačinu. Hned se zase shýbl ke svému žrádlu. To byl můj moment. Skočila jsem na něj, vzala ho do tlamy a cloumala s ním, dokud nebylo po něm. Mrtvého hlodavce jsem přiložila ke zbytku svých úlovků. Jsem hotova. Hromádku jsem si vzala celou do tlamy a vydala se do tábora. Vzala jsem to přes Vodopád. Když jsem tudy procházela, zaslechla jsem kroky, doprovázené šustěním listí a vítr je mně přivál lidský pach. Zvuky zesilovaly. Zahodila jsem kořist a zaujala pozici k případnému napadení. Pak se odhrnulo křoví a vylezl z něj člověk. A ne jen tak ledajaký. Ten samý tmamovlasý lovec, kterého už znám. Všimla jsem si, že se mu zúžily zorničky. Je překvapený, že na mě narazil. Mě to ovšem nijak nevyvádí z míry. Navíc u sebe má pušku. Ale nyní už je v našem teritoriu a já ho můžu zabít.

****

Zrychlil se mi tep. Stojí v bojové pozici, je to jasné. Chce mě zabít. Zastřelit ji nemůžu, její smečka se nachází nedaleko. Kdybych teď vystřelil, ozvala by se pronikavá rána a určitě by se ostatní vlci vydali za mnou. Potom bych odsud nevyvázl živý. Napadl mě ale způsob, jakým bych se z toho teoreticky živý dostal. Je to moc malá pravděpodobnost, ale jinou možnost nemám. Co nejopatrněji jsem si kleknul a pušku zahodil jejím směrem. K tomu jsem ještě zvedl ruce nad hlavu. Je to má jediná naděje. Poddat se jí. V tu chvíli se něco stalo. Přestala vrčet a vykulila oči. Stoprocentně to nečekala. Přesouvala pohled z pušky, která jí ležela u nohou, na mě. V duchu jsem se modlil, aby to vyšlo.
     Poté se stalo něco, co jsem ani já nečekal... Vzala pušku do zubů a přinesla mi ji zpátky. V tu chvíli ode mě byla vzdálená ani ne metr.

****

Položila jsem ji a zvedla hlavu. V ten moment jsme se tomu druhému dívali upřeně do očí. Teprve tehdy jsem si mohla důkladně prohlédnout jeho obličej. Doširoka rozevžené očí měly barvu smrkového dřeva, do kterých mu padaly o něco tmavší vlasy, ani ne rovné, ale ani ne zcela kudrnaté. Růžové popraskané rty byly srdcovitě tvarované. Jeho tváře, polaskané od chladného aljašského větru, byly lehce narudlé.
     Mrknutím z jeho stany jsem konečně prozřela. Odstoupila jsem o pár kroků. Pak o pár dalších, až jsem popadla hromádku s kořistí a vší rychlostí utekla do tábora.